pátek 1. dubna 2016

Jaký byl Saint Patrick's marathon

Pamatuji si na dobu, kdy jsme s přáteli pořádali "svatopatrickovskou" oslavu v prostorném bytě v přízemí. Byla to tak trochu komorní akce. Se zelenou jsme to myslím moc nepřeháněli, Guinnessů jsme při tom taky moc nevypili (dodnes mi prostě Guinness v lahvi až tak moc nechutná a točený si dávám pouze v Irsku), velký guinnessácký klobouk taky nikomu nechyběl... Spíš jsme se snažili zpříjemnit si večer irskou hudbou a irským jídlem. Ochutnávka colcannonu, soda breadu za zvuků alb Lúnasy, Dave Sheridana a jiných interpretů, potom případná session, ke spokojenosti všech myslím bohatě stačila.

V průběhu let se podoba St. Patrick's Day, kterých jsem se účastnil, postupně měnila: akce na bytě vystřídaly neoficiální sessions v hospodě (domluvené a zorganizované, jak jinak, za pět minut dvanáct:-)), pak přišly na řadu oficiální sessions, později koncerty, popř. céilí - tancovačky, větší koncerty, festivaly atd... Pro někoho, kdo chtěl už od prvního ročníku na vysoké hrát v kapele s irským repertoárem, je tento vývoj skoro ideální, ale má samozřejmě i své stinné stránky - přes všechny možné odehráné akce (= kšefty) během týdne kolem 17. 3. nelze nepoznamenat, že atmoška dřívějších "komorních" Patricků měla své nenapodobitelné kouzlo, které s těmito neoficiálními akcemi vzalo taky za své. Ale tak to prostě chodí.

S kapelou jsme letos měli ve 3. březnovém týdnu napilno víc než kdy jindy. Jízda v zajetých kolejích se, oproti některým předchozím rokům, nekonala - pouze dva večery ve znamení St. Patrick's Day navázaly na předchozí ročníky. Nově jsme vystupovali ve výborné jihlavské restauraci a mé chuťové buňky mi napovídají, že na jejich skvělé pivo a speciality večerního menu budu vzpomínat ještě dlouho. K příjemnému zážitku přispěla i výborná, velmi ochotná obsluha. Naproti tomu mě pár dní nato nemile překvapila jistá restaurace v Brně, ve které jsme hrávali i v dřívějších letech. Došlo tam nedávno k výměně majitelů a netrvalo bohužel dlouho, abychom zjistili, že se jednalo o změnu k horšímu. Jeho nervózní pobízení kapely k tomu, aby se přemísťovala z jednoho konce hospody na druhý, k dobré atmosféře nepřidalo. Korunu tomu všemu nasadil v momentě, kdy poslal obsluhu za naší kapelou se vzkazem, že bychom měli okamžitě začít hrát, ve chvíli, kdy kytarista měnil prasklou strunu. Výměna struny trvala (a zpravidla trvá) pár minut. Pokud bychom hráli někde na pódiu, řešíme situaci písní ve stylu a capella. Ale v hospodě, při hraní u stolu a bez nazvučení je prostě nejjednodušším řešením počkat. Nového majiteli naštěstí tohle prudění pak omrzelo a zbytek večera trávil popíjením se svými kumpány u baru. Vlastně se nejednalo o jenom tak nějaké decentní popíjení, protože kolem desáté hodiny už byl solidně našrot a nebyl schopen ani artikulované řeči. Nuže, za ta léta hraní po hospodách jsem tyto situace, kdy majitel (popř. provozní) měl víc promile, než zákazníci, zažil vícekrát. A většinou to znamenalo začátek konce, nebo se přinejmenším jednalo o předzvěst brzké výměny majitelů. Nemyslím si prostě, že je to pro hospodu to pravé ořechové, ale to není moje starost. Mně bylo především víc než jasné, že už tam příští rok s kapelou hrát nebudeme.

V druhé polovině týdne jsme pak absolvovali šňůru koncertů po Polsku. Než se vyjadřovat zvlášť ke každému jednotlivému vystoupení, bude lepší asi stručně napsat, že to byl celkově pořádný záhul. Neustálé přejíždění z místa na místo (a to jsme skoro nevytáhli paty z Varšavy), přičemž každá trasa byla snad delší než 100 km, do toho spánkový deficit, který jsme trochu srovnali až v sobotu před posledním vystoupením... Mám nemalé podezření, že chtěli polští organizátoři této šňůry otestovat, co všechno vlastně vydržíme. V Polsku na nás ovšem čekalo také několik příjemných překvapení. Jedním z nich byla úroveň tanečních souborů, které se nebály tancování na živou hudbu a jistotu v krocích předvedly v hromadných a capellových choreografiích. Velmi mě potěšily také více než kladné reakce mnoha lidí (a především organizátorů) na naše vystoupení. V divadle Rampa se mi hrálo naprosto skvěle, takže jsem rád za to, že jsem nebyl sám takto pozitivně naladěný. V neposlední řadě pak potěšila značka piva, které bylo na čepu ve foyer. Me gustaba muchísimo!

V červnu si výlet do Polska zopakujeme. Nečeká nás tam šňůra, ale pouze jedno vystoupení. I tak budou určitě kvůli tomu probíhat intenzivní přípravy. Nuže, nakonec jsem rád, že je v dubnu těch koncertů o dost méně. Je zapotřebí trochu klidu k načerpání nových sil...