Správně bych měl vlastně uvést, že mýty, polopravdy a omyly jsou hojně rozšířeny hlavně mezi posluchačstvem, ale myslím, že v prvé řadě je potřeba zaměřit se především na interpreta. Ten bývá totiž často zdrojem samotného problému, protože mnoho mýtů či zjevných nepravd vytváří a šíří přímo z pódia. Publiku je pak předáván falešný obraz o irské tradiční hudbě.
V tomto příspěvku se proto zaměřím na nejčastější mýty a omyly, na které jsem v rámci našeho malého středoevropského rybníčku narazil.
1. Irská hudba = keltská hudba = hudba starých Keltů
Pokud navštívíte v Irsku hospodu, kde hraje živá hudba, a prohlásíte u muzikantského stolu, že máte rádi „celtic music“, můžete pravděpodobně očekávat pobavené reakce. Muzikanti samozřejmě ocení, když je o jejich hudbu zájem, ale slovo „celtic“ jim prostě zavání Hollywoodem, obchodní značkou. Dobře se prodává. V hospodě je to ovšem tak nějak jedno, protože jigs & reels přitáhnou posluchače i bez této nálepky.
Označení „celtic“ má svou logiku. Pokud je tímto termínem myšlena „hudba keltských regionů“, tedy Irska, Skotska, Bretaně, Galície, Asturie (…), tak není třeba pochybovat o jeho nepatřičnosti. Je naprosto jasné a zřejmé, že tyto oblasti Keltové obývali.
Stopy po Keltech lze najít samozřejmě také u nás. Některé tuzemské kapely si ovšem tuto skutečnost vyložily po svém. Navlékly se do pseudohistorických kostýmů, vytáhly zobcovky, příčné flétny, pořídily bodhrány, přibraly z nejbližší ZUŠky houslisty / houslistky, vygooglily si noty k Morrison’s jigu a hurá, šlo se navazovat na dávnou keltskou kulturu. Výsledky tohoto "navázání" lze pak najít na Youtube:
Po zhlédnutí tohoto videa (a jemu podobných) snad všichni pochopí, proč se pojmu „keltská hudba“ v našem středoevropském kontextu vyhýbám jak čert kříži. Hraju prostě irskou hudbu, irish trad, irtrad, celým názvem irish traditional music (ITM). Její kořeny lze vysledovat do minulosti (přes novověk až do středověku...), určitě by mě ovšem nenapadlo spojovat ji se starověkými Kelty. S podobným uvažováním bychom totiž mohli třeba moravskou cimbálovku označit za "slovanskou" či "velkomoravskou" hudbu.
Na hospodských sessions uslyšíme nejčastěji irskou hudbu v podobě, která vykrystalizovala teprve v 70. letech 20. století (hlavně co se týče doprovodu alternativně laděné kytary a irského bouzouki). Ubírá to něco na její atraktivitě?
2. Stačí si sehnat noty…
O tom, že se irský styl hraní na housle (a na jakýkoliv nástroj) nedá pochytit z not, jsem už několikrát psal, ale opakování je matka moudrosti. Naneštěstí stále narážím na kapely, které si hru bez civění do pultů s notami snad ani nedovedou představit. ZUŠka se na jednotlivých hráčích až příliš negativně podepsala… Interpretace jigů a reelů z podání „čtenářů“ zní neuvěřitelně škrobeně. Je to hudba bez výraznějšího nápadu a bez jakékoliv spontánnosti, čímž jsou popřeny základní principy ITM a celkově tradiční (či lidové) hudby vůbec.
Předtím, než se hudbu hrající jedinec chopí nástroje a začne se pokoušet o irský trad, měl by mít vše dobře „naposloucháno“ (jinými slovy – je zapotřebí státi se "sluchařem"). Neobejde se také bez znalostí a vědomostí, co a kde hledat. Na počátku všeho musí být pak samotný zájem o tuto hudbu. S přístupem „už jsem hrál klasiku, folk, country a teď si dám Irsko, jdu sehnat noty…“ se to dá dotáhnout možná tak akorát mezi zástupy odstrašujících příkladů.
3. Irská session = jam session
Hrát tunesy (jigy, reely, hornpipy…) a jamovat, to je opravdu rozdíl. V případě jamu je základním principem hry improvizace na stanovené hudební téma. Irští hudebníci improvizují často a rádi, mnohem větší důležitost však kladou na to, aby byla jimi hraná melodie snadno identifikovatelná ostatními, kteří se pak mohou do setu zapojit. Proto bývá také dodržováno nepsané pravidlo, podle něhož se napoprvé hraje tune v „elementárnější“ podobě, tedy bez výrazných melodických variací. Při prvním a druhém opakování jsou pak tyto variace vítaným zpestřením setu, každý si pak melodii přizpůsobuje dle svého gusta. Což má ovšem stále daleko od přístupu „budu si hrát své sólo“. Kouzlo irské session spočívá v tom, že můžeme slyšet pět houslistů (flétnistů, dudáků…) sedících vedle sebe, jak hrají stejnou melodii, přitom u každého z nich uslyšíme drobné „odchylky“ – někdo hraje ornamenty v jiných (méně očekávatelných) místech, někdo se rozhodne hrát na chvíli ve spodní oktávě… Houslisté tomu vlastně nevědomky napomáhají i po vizuální stránce – jejich pohyby smyčcem nepůsobí jako celek nijak synchronizovaně (les smyčců v orchestru vykonávajících stejné spořádané pohyby to rozhodně není). Přesto, nebo spíš právě proto, zní session tak skvěle – stejná melodie, stabilní rytmus podpořený dupáním, ale drobné „vyhrávky“ jednotlivých hráčů jsou teprve tím, co hudbu správně okoření. To je tedy session tradiční irské hudby, neboli irská session. Nikoliv jam session, jam či jamování. Mimochodem, vyslovuje se to „sešn“ a ne „sejšn“!
4. ITM je lidová hudba a nevztahují se k ní autorská práva
Tento mýtus je u nás hojně rozšířen. Na jeho základě se někteří interpreti bezostyšně osmělují vytvářet plagiáty – písně i instrumentální sety pak předkládají tuzemskému publiku v aranžích, které pochází od zahraničních kapel. Ano, aranže, to je to, oč tu běží…
Na tradicionál se autorská práva skutečně nevztahují. Jinak je tomu ovšem s aranžemi. Ty vznikají na kapelních zkouškách, v hlavách muzikantů (často ve chvílích, kdy to dotyčný očekává nejmíň:-)). Jsou jakýmsi rukopisem té či oné kapely. Žádný jig, reel, žádná píseň se sama od sebe nezaranžovala. Harmonický doprovod musel někdo vymyslet, stejně tak i mezihry v písních. Obšlehnout píseň či instrumentální set i s aranží a vydat jej na CD, kde je v bookletu uvedeno akorát „irská lidová“ (aranž asi stvořil Japonec Samo Seto), to je u nás pro jisté kapely bohužel zaběhnutý způsob "tvorby".
| Seznamte se: originál... (arr. Capercaillie) | a česky otextovaný plagiát |
5. Moderní podobou irské tradiční hudby je celtic-rock, celtic-punk…
„Já mám rád takovou tu moderní irskou hudbu, když jsou tam bicí a baskytara…“ (věta pak pokračuje vyjmenováváním celtic-punkových kapel). Snad každý z mých hudebních kolegů si musel podobný výrok někdy vyslechnout. Inu, méně náročným posluchačům u nás stačí ke spokojenosti deset piv a uhulákaný Irish Rover z pódia (resp. jeho 171. verze v podání skákajících panáků v kiltech), ti náročnější si pak najdou na Youtube ukázky zajímavých fúzí ITM a rocku, které vznikly v posledních letech v Irsku. Irsko-americké projekty, jako např. The Olllam nebo Notify, jsou myslím dobrým příkladem moderně znějící fúze s irskými kořeny, kde se nenásilně snoubí irská melodika s post-rockem. Škoda jen, že o této hudbě nemají středoevropští posluchači skoro ani ponětí...
Přímá souvislost celtic-punku s ITM mi tak nějak uniká. Na Wikipedii se sice lze dočíst, že se jedná o "punk rock mixed with traditional Celtic music" (což už trochu zavádějící - autor měl spíš uvést "traditional irish and scottish music", protože o tom, jak vypadala "traditional celtic music", nevíme z dochovaných pramenů skoro nic), ale při pečlivějším poslechu mnoha kapel tohoto žánru nezbývá než konstatovat, že z tradičního Irska tam moc nezůstalo. U celtic-punkových klasiků The Pogues jsou irské kořeny zřetelné, u jejich následovníků nebo napodobovatelů v USA (i v Evropě) už o něco méně.
Housle, whistle nebo harmonika v těchto kapelách pouze dobarvují celkový zvuk, dojde-li na sóla, v souladu s principy žánru uslyšíme pouze jednoduché melodie písní bez výraznějších variací (a nejčastěji bez typické irské ornamentace). Podáno nekorektně - tyto nástroje víceméně dělají křoví, hlavní slovo má zpěv a rytmika. Což je v přímém rozporu s tím, co známe z prostředí ITM: dominující melodické nástroje, důraz na ornamentaci, bohaté melodické variace... Pokud by se tedy opravdu jednalo o moderní podobu ITM, tak bychom jí asi brzo museli strojit funus.
[Pozn.: následující odstavec přímo s "demytizací" ITM nesouvisí, tipů na zajímavou hudbu ovšem není nikdy dost, takže si to neodpustím, muhehe...] Osobně mi přijde daleko pozoruhodnější prolnutí tradiční muziky s punkem v sousedních oblastech - ve Skotsku a na Cape Bretonu, který s Irskem "sousedí" přes oceán. Kdo nezná jméno levorukého houslového rebela Ashleyho MacIsaaca (podle zpráv z posledních let je však jeho "bouřlivý" životní styl již minulostí), přichází o hodně. V oblasti Cape Bretonu ovšem můžeme narazit na další a další interprety podobného ražení, chce to ovšem hledat... Pořádně nadupanou fúzi, kde nechybí bicí, přináší také skotští The Treacherous Orchestra. Hudba tohoto kalibru bude ovšem v našich krajích ještě dlouho naživo nedostupná, protože tu stále (snad už více než 10 let) stačí ke všeobecné spokojenosti posluchačstva Scotland the Brave s bicíma. Tož snad někdy...
To je tedy 5 asi nejčastějších mýtů, se kterými jsem se u nás setkal. Může jich být samozřejmě i více. Ale doufám, že kvůli tomu nebude nutné psát seriál na pokračování.
