To slovo zaznělo během mého pětidenního pobytu v Belfastu mnohokrát. Možná by se dalo říct, že bylo i slovem nejvíce používaným. Pochopitelně i já jsem „f****n' wrecked“ po tom všem, co jsem tam zažil. Ovšem stejně, jako při mých minulých návštěvách, musím i teď prohlásit, že to stálo za to. Ten obrovský příval muziky, o který se postarala kupa šílených muzikantů, ty nikdy nekončící večery (a po nich težká rána)... a jeden nezapomenutelný gig. Ale popořadě:
Sessions
Psal jsem o nich vždy v superlativech a ani letos tomu nebude jinak. Tentokrát ovšem z trochu jiného pohledu. Po letech intenzivního poslouchání irské muziky (ano, měl jsem a stále mívám chutě si poslechnout něco jiného, ale vždycky se k ITM vrátím) už mám jakžtakž přehled o tom, jak zní „starší“ styly interpretace tradičních tunesů a relativně „novější“ styly hry. Co je ale na belfastských sessionech naprosto úžasné – lze tam najít oboje. Úterní hraní v Madden's by se dalo označit jako „good old stuff“. Housle, Flétny, občas dudy a spoustu tradičních tunesů hraných ve volnějším tempu. Žádný doprovodný nástroj (kromě bodhránu) nebyl přítomen. Ano, připomínalo mi to zvuk, který znám z archivních nahrávek. Samozřejmě bez „nostalgického“ šumu. Hodně tomu napomáhali i flétnisti – dva starší páni do nich foukali opravdu znamenitě, takže vynikl krásný „dřevěný“ zvuk těchto nástrojů. Na sessionech v Garricku zazněly prozměnu skoro neznámé tunesy v podání houslí, fléten, kytary nebo bouzouki. Harmonické postupy kytaristy Ryana McCourta pasovaly do tunesů s až neuvěřitelnou elegancí. Docela mě překvapilo, že na čtvrtečním sessionu v Duke Of York nehrála žádná kytara. Pamatuju si, že tam hrával Brendan Quinn nebo Stevie Dunne. I tak se ovšem hrálo znamenitě, protože především houslisté Donal O' Connor a Martin Dowling přinesly pořádnou porci jigů a reelů. Došlo i na slidy, které bych v Belfastu nečekal vůbec. A už vůbec bych nečekal slidy, které znám:-).
Psal jsem o nich vždy v superlativech a ani letos tomu nebude jinak. Tentokrát ovšem z trochu jiného pohledu. Po letech intenzivního poslouchání irské muziky (ano, měl jsem a stále mívám chutě si poslechnout něco jiného, ale vždycky se k ITM vrátím) už mám jakžtakž přehled o tom, jak zní „starší“ styly interpretace tradičních tunesů a relativně „novější“ styly hry. Co je ale na belfastských sessionech naprosto úžasné – lze tam najít oboje. Úterní hraní v Madden's by se dalo označit jako „good old stuff“. Housle, Flétny, občas dudy a spoustu tradičních tunesů hraných ve volnějším tempu. Žádný doprovodný nástroj (kromě bodhránu) nebyl přítomen. Ano, připomínalo mi to zvuk, který znám z archivních nahrávek. Samozřejmě bez „nostalgického“ šumu. Hodně tomu napomáhali i flétnisti – dva starší páni do nich foukali opravdu znamenitě, takže vynikl krásný „dřevěný“ zvuk těchto nástrojů. Na sessionech v Garricku zazněly prozměnu skoro neznámé tunesy v podání houslí, fléten, kytary nebo bouzouki. Harmonické postupy kytaristy Ryana McCourta pasovaly do tunesů s až neuvěřitelnou elegancí. Docela mě překvapilo, že na čtvrtečním sessionu v Duke Of York nehrála žádná kytara. Pamatuju si, že tam hrával Brendan Quinn nebo Stevie Dunne. I tak se ovšem hrálo znamenitě, protože především houslisté Donal O' Connor a Martin Dowling přinesly pořádnou porci jigů a reelů. Došlo i na slidy, které bych v Belfastu nečekal vůbec. A už vůbec bych nečekal slidy, které znám:-).
Je velká škoda, že v prosinci skončily sessions v Hercules Baru. Prý tam probíhaly neuvěřitelných 15 let (!). Stačí ovšem jedna výměna majitele a je po tradici. Pro mě osobně byly tamější sessions skoro srdcovou záležitostí. Bylo to místo, kde jsem zažil svoje hudební "poprvé" (dokonce si ještě pamatuju i tunesy, kterými jsem tehdy začal set).
Dobrá zpráva však je, že se jádro sestavy z Herculesu udrželo. Akorát hrává jinde. Přesvědčil jsem se o tom při večerní návštěvě Whites Tavern. Bylo to pro mě více než milé překvapení, když jsem tam uviděl Jasona a Deziho. Zbytek bandy (včetně dvojice houslových es Ruadhrai O' Kane & Shane Mc Aleer) jsem pak potkal po přesunu do Madden's. Nevím už, do kolika se hrálo. Únavu jsem cítil po každé session, ale dobrý pocit z muziky vždycky převládl.
Myslím, že je to ten nejlepší způsob, jak trávit především sobotní večer a noc v Belfastu. Stačí vzít housle, nasednout do taxíku a postupovat po jednotlivých etapách: John Hewitt's → Whites Tavern → Madden's.
Craic
Osobě neznalé irského prostředí by se mohlo zdát, že se v Irsku vyskytují samí feťáci, protože slova craic a crack zní vskutku podobně. Ale jedná se opravdu o craic, který je spojen s hudbou, pitím, kartami (či jinými stolními hrami) a nějakým tím „fanyšmoukem“. Pobýval jsem v místě označovaném některými lidmi jako „Partyhouse“. Majitel tohoto domu se sice občas tváří, že v baráku žádné party nechce, jenže na druhou stranu to bývá ve většině případů on sám, kdo si tam vždycky nějaké přátele dotáhne. Až na jednu výjimku jsem se těchto večírků moc neúčastnil, protože bych si s místními šílenci příliš nepokecal - za střízlivého stavu jim sice jde trochu rozumět (belfastským přízvukem už se pár let prokousávám), po několika pivech a „šmoucích“ je ovšem jakákoliv snaha marná... Navíc jsem tam nepřiletěl kvůli tomu, abych zažil jenom craic. Jsem možná rozmazlený, ale já prostě musím mít ceol & craic;-).
Gig
Padraig Rynne (concertina) a Sylvain Barou (flétna, občas dudy) spolu hrají ve výborné kapele Guidewires, kterou někteří přezdívají „Bothy Band současnosti“. Zrovna vydávají své druhé CD. Aby té muziky nebylo málo, spojili své síly s osobou rytmicky nejpovolanější – Donalem Lunnym. A odehráli v této sestavě pár (opravdu jenom pár) koncertů, z nichž jeden se konal právě v belfastském kulturním centru An Droichead. Koncert to byl vydařený. Vlastně bych měl natvrdo napsat – byl to nářez největší, protože kombinace Padraigovy concertiny, Sylvainovy příčky podpořené neuvěřitelným rokenrolovým doprovodem Donala Lunnyho na bouzouki nebo kytaru, to vše dohromady zapůsobilo jako vysoce explosivní směs. Během jejich vystoupení zaznělo mnoho skvělých tunesů – kromě tradičních (i čerstvě zkomponovaných) jigů a reelů zahráli i asturijské, bretaňské melodie a skladby v balkánském duchu (balkánský původ některých exotických tunesů je mnohdy těžké odhadnout, protože jak Irové, tak Bretonci či Asturijci tuze rádi komponují v lichých rytmech). Po tomto koncertu jsem se myslím stal ještě větším obdivovatelem Donala Lunnyho. Muzikant, který už od 70. let výrazně ovlivňuje podobu irské tradiční hudby (nedovedu si představit, jak by zněla bez Bothy Bandu, Planxty nebo Coolfinu), ve svých letech odmítá pověsit bouzouki na hřebík a na pódiu hobluje struny s razancí rockera. Únava na něm nebyla skoro znát, a pokud ano, tak to bylo vždy až po odehraném setu (ale po delších setech si mají kolikrát chuť oddychnout i mnohem mladší muzikanti). Jeho vitalita byla opravdu obdivuhodná. Velký potlesk sklidili i předskokani - flétnista Brendan O' Hare a houslista Ruadhrai O' Kane (mimochodem čerstvý otec). Zahráli několik tradičních setů. Ruadhrai se navíc postaral o jeden nádherný dárek pro mě a Tichučka. Věnoval nám poslední set krásných reelů („… for a couple of gentlemen from Czech Republic, Andrew and Tom...“). Mami, tati, letos už nechcu žádné dárky...
Hudba jako setkávání se
Pochopitelně nejlepším prostředím k potkávání dalších lidí jsou sessions. Při čtvrtečním hraní v Duke Of York jsem se seznámil s mnoha muzikanty, které jsem při předchozích návštěvách Belfastu z nějakých důvodů nepotkal. Byla to nezapomenutelná session, nejenom z hudebního hlediska. Stačilo, aby si naproti mě sedla jedna sličná houslistka... Nemusím ani zmiňovat, jakým směrem jsem se při hraní nejčastěji díval (samozřejmě nenápadně;-)). Půvabných houslistek, které umí pořádně hrát ITM (tzn. - nemám na mysli vnadné barbíny s „elektrikama“), je všude málo. V Irsku jakbysmet. Ale výjimky stojí vždycky za to. V tomto případě se navíc jednalo o vícero výjimek najednou. Fotka prozradí víc. A malá nápověda: není to focené v zrcadle...
Počasí
PočasíStálo za... A to jsem si původně myslel, že odlétám do teplejších krajin. Tepleji tam skutečně bylo, v porovnání s předjarními mrazy u nás. Ale vydrželo to možná tak 2 dny. Pak se vše vystřídalo – v pátek dokonce začalo sněžit (viz foto) a já se pak v neděli vrátil do ČR, kde vládlo jarní počasí.
Na druhou stranu - belfastské výkyvy počasí mi jako vždy byly stejně ukradené. Většinu času jsem byl zalezený v hospodě.
Kde je groove?
O rituálu zvaném „hledání groovu“ (lepší název mě nenapadl) jsem od Tichučka slyšel několikrát. Ale nikdy jsem netušil, že budu mít to štěstí a absolvuji jej taky. O co se vlastně jedná?
O rituálu zvaném „hledání groovu“ (lepší název mě nenapadl) jsem od Tichučka slyšel několikrát. Ale nikdy jsem netušil, že budu mít to štěstí a absolvuji jej taky. O co se vlastně jedná?
Dlouhou dobu jsem si myslel, že pan domácí, u kterého Tichučko bydlí, je spíše ateista (snad všechno tomu nasvědčovalo). Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že to není úplně pravda. Vyznává totiž groove. Groove musí být přítomen ve všem, co má být hodno obdivu. Jakmile něco nemá groove, nemá ani cenu kvůli tomu mačkat tlačítko „Play“.
Není nikde pevně stanoveno, jak tento groove uctívat. Nejčastěji se to provádí v pozdních nočních hodinách. Osoba vyznávající groove jej musí nejprve nalézt pomocí úderů dlaní do kuchyňské linky (z jiných zdrojů mám, že i údery do stehen). A neustále jej udržovat. To vše za zvuku posvátní liturgické hudby v podání kapely Led Zeppelin...
Uctívání groovu nevyžaduje žádnou askezi, rovněž při něm nejsou zakazovány žádné omamné látky. Spíš naopak...
Co na závěr?
Není nikde pevně stanoveno, jak tento groove uctívat. Nejčastěji se to provádí v pozdních nočních hodinách. Osoba vyznávající groove jej musí nejprve nalézt pomocí úderů dlaní do kuchyňské linky (z jiných zdrojů mám, že i údery do stehen). A neustále jej udržovat. To vše za zvuku posvátní liturgické hudby v podání kapely Led Zeppelin...
Uctívání groovu nevyžaduje žádnou askezi, rovněž při něm nejsou zakazovány žádné omamné látky. Spíš naopak...
Co na závěr?
Netřeba se nadále rozepisovat, protože jsem vlastně vše shrnul už v úvodu. Ještě dlouhou dobu po příletu jsem byl totálně wrecked. Na druhou stranu, už na úterní kapelní zkoušce (i při pátečním patrickovském hraní) jsem zjistil, jak mě ty belfastské sessiony pěkně „nakopnuly“. Samozřejmě tahle maratónová rozcvička před hraním na svatopatrickovských akcích nebyla jediným důvodem mé cesty. Bylo jich mnohem více - páteční gig, nákupy CD, lekce, setkání se s přáteli...
Chtěl bych poděkovat všem „f****n' nuts“ (možná to zní překvapivě, ale toto označení má tam na severu spíše pozitivní zabarvení), kteří se přímo či nepřímo postarali o to, abych se tam cítil jako... hmm... jako v jednom pravém, velkém, nefalšovaném, hudebním blázinci... Didlideeee!
