pátek 9. prosince 2011

This is How we Fly - lekce levitace se čtyřmi mágy

Tak jako každý uživatel internetu se musím i já dívat denně na facebook a přesvědčovat se, že je tam kulové. Občas se ale objeví nějaká výjimka. Ta včerejší, kterou nasdílel z YouTube na svůj profil hudebník a lektor Michel Sikiotakis, prostě stojí za to. Posuďte sami:



This is How we Fly je projekt, který lze označit za fúzi všeho možného - irská hudba, skandinávská hudba, jazz, experimentální hudba... Samozřejmě, v první chvíli asi každého napadne, že z takového mixu nemůže vzejít nic smysluplného. Ale tady to funguje skvěle. Melodie hardangerských houslí, hluboké, syté tóny altového saxofonu či basového klarinetu, perkuse, do toho všeho improvizovaný step ("percussive dance"), který komunikuje s nástroji jako rovný s rovnými. Ano, zákonitě se z toho musí zatočit hlava. Pocit vznášení je však přece jenom daleko silnější.
Caoimhín Ó Raghallaigh, mimojiné uznávaný interpret tradičního Sliabh Luachra stylu, se spolu s dalšími hudebníky vydal cestou, která vede napříč žánry a styly. Co ovšem dělá z This is How we Fly výjimečný projekt, je způsob, jakým je spojena hudba s tancem. Tanečník Nic Gareiss originálním způsobem kombinuje irský step, americké clogging styly, anglický clog-dancing... Z jeho pohybů a kroků je cítit až neuvěřitelná taneční kreativita, přesnost a smysl pro improvizaci. Celkové uvolnění a lehkost, jakou to vše provádí, opravdu hraničí až s levitací. Slova jako dril nebo dřina tady nějak nesedí. Prostě vás ani nenapadnou...
Po přehrání všech videí projektu TiHwF se mi do mysli vrátilo jisté slovo, které se rozšířilo v létě 2009 na Bernard's Summer School pro označení provázanosti mezi hudbou a tancem (která se z mnoha důvodů často vytrácí). Kdo tam tehdy byl, tuší, o co jde, zbytku populace tohle slovo moc neřekne. Je to zkrátka o "bagru". V případě TiHwF mám pocit, že začal někdo "bagrovat" s několikanásobně větší lžící. Navíc úplně jinak, než to dělali předchůdci.
Dá se ovšem proti tomu něco namítat? Těžko. Spíš nás tato trojice excelentních muzikantů s tanečníkem donutí bedlivě poslouchat či nevěřícně zírat. A vznášet se.

Odkazy:
This is How we Fly - oficiální stránky
This is How we Fly na YouTube

čtvrtek 8. prosince 2011

Je opravdu divné, když Češi hrají irskou muziku?

Mě osobně to vůbec divné nepřipadá. Ale občas se najdou nějací rýpalové, kteří ze sebe chtějí za každou cenu dělat chytráky a přijdou s takovým postřehem, že je to vlastně strašně divná věc. Takže lidi hrající u nás irskou muziku bez kapky irské krve jsou snad největší exoti nebo co...
Naposledy jsem měl možnost slyšet něco takového na české verzi Balcony TV, která funguje jako kanál na Youtube. Do jednoho dílu byla pozvána kapela hrající autorskou hudbu v irském duchu (zkrátka netradiční Irsko). Styl, jakým to zahráli, mě osobně nezaujal, tím však nechci pochybovat o jejich muzikantských kvalitách. Hrát bezpochyby umí a hrají dobře.
Co mě však zarazilo, byly řeči, které pronesl bodhránista při rozhovoru s moderátorkou. Myšlenka, proč se rozhodli pro tento styl, byla podle něj postavena na skutečnosti, že jim prý "přišlo hrozně divný, když Češi hrajou irskou muziku. Je to stejný, jak kdyby hrála cimbálovka někde v Dublinu." Hmm... nebo bych měl vlastně napsat: WTF?! Mám takový pocit, že někdo míchá hrušky s jabkama. Jistě, hudba je jenom jedna, ale dávat do souvislosti muziku, jejíž značnou část tvoří instrumentální skladby s tou, která je založená na zpívaných písních, to je hodně ujeté - v případě zpěvu je nutné brát v potaz jazykovou bariéru. U skladeb je to "pouze" otázka důrazů, frázování, zdobení...
Během svých návštěv Irska jsem potkal mnoho lidí, kteří tam zavítali, stejně jako já, odjinud. Ale bez problému se na sessionu připojili k místním muzikantům, zahráli jigy a reely s takovou jistotou, že hudebně naprosto zapadli. Byli to Italové, Australani...
Na druhou stranu, sami Irové holdují cizokrajným stylům hudby, protože mnoho muzikantů tam hraje třeba bluegrass. Z geografického, trochu i historického hlediska je to pochopitelné. Co je ovšem zajímavější - rádi se nechávají ovlivňovat také Balkánem (o balkánské hudbě mají často daleko lepší přehled než většina Čechů). Proč zrovna Balkán? Pro Iry je zkrátka přitažlivý - liché rytmy, bohaté melodie...
Vrátím se zpět k tomu podivnému rozhovoru. Bodhránista totiž perlil i v dalších větách: "...začali jsme ji [muziku] dělat tak, jak to tady umíme - trochu jazzu, trochu gipsy jazzu...". Aha, takže když Češi hrají Irsko, je to "hrozně divný", ale když se pouští do gipsy jazzu, je to naprosto v pořádku. Takový typický český styl, jen co je pravda.
Třešinkou na dortu byl výrok "hrajeme Irsko, ale ryze autorskou muziku. Nehrajeme žádný tradiční ťjúny tisíckrát ohraný". Od bodhránisty to prostě sedí:-). Ten si těch tunesů za život asi užil dost... Zajímavé, že takto nejčastěji mluví jedinci (a teď nemám na mysli bodhránisty), kteří těch tradičních jigů a reelů umí zahrát pramálo. Jistě, pokud se někdo cítí políben múzou, ať veselé skládá další tunesy. Ale v případě, že nemáte zvládnutý alespoň základní sessionový repertoár, snadno můžete "objevovat Ameriku" - nově složený kousek bude připomínat slepenec těch předchozích, které jsou podle některých "tisíckrát ohrané".
Skoro bych chtěl napsat, že už asi vím, proč o bodhránistech koluje tolik vtipů. Ale nebylo by vhodné házet všechny do jednoho pytle. Tímto příspěvkem chci říct jediné - kdo má rád irskou muziku, ať ji poslouchá. Kdo ji má ještě radši (že u ní nechce jenom tak sedět), ať se jí naučí tancovat nebo zahrát na nástroj hudební. Kdo si svůj vztah k irské muzice potřebuje nějak racionálně vysvětlit, může lehko narazit - hledat kvůli tomu ve své DNA keltské geny je nesmysl. V hudbě je vůbec otázka typu PROČ? tak trochu nesmyslná. Ale dá se na ní jednoduše odpovědět: "Protože mě to baví." Na takové odpovědi myslím nic divného není.

středa 7. prosince 2011

At First Light - Idir

Dokáže kapela po mnoha letech úspěšného koncertování stále překvapovat? V případě belfastských At First Light a jejich debutového alba Idir nepřichází jakákoliv záporná odpověď v úvahu. Trio McSherry, O'Connor a McIlduff to prostě umí nejen na pódiu...
Označení "debutové" je pro Idir, jakožto dílo At First Light, tak trochu matoucí - značka At First Light se poprvé objevila v podobě společného projektu dudáka Johna McSherryho a flétnisty Michaela McGoldricka. Stejnojmenné album vydané v roce 2001 sklízelo jednu nadšenou recenzi za druhou. Pro nadcházející sérií koncertů se k projektu připojili Donal O'Connor (housle) a Paul McSherry (kytara). Jádro budoucí skupiny At First Light bylo na světě. Po odchodu Michaela McGoldricka se součástí kapely stal další z belfastských muzikantů, dudák a bodhránista Francis McIlduff. Jako host se po jejich boku objevil i bouzoukista Ruben Bada z Asturie, který tehdy pobýval v Belfastu.
V roce 2006 představili Donal O' Connor a John McSherry album Tripswitch. I o tomto zdařilém počinu se dá částečně mluvit jako o díle At First Light - sestava muzikantů, které si duo k nahrávání přizvalo, je vlastně stejná - Francis McIlduff, Paul McSherry, Ruben Bada...
V čem se nové Idir odlišuje od předchozích alb? Odpovědí je už vlastně jeho název - "Idir" znamená v irštině "mezi". Myslí se tím hudební spolupráce mezi současnými členy At First Light (tria McSherry - O'Connor - McIlduff) i spolupráce s hostujícími muzikanty. Nejčerstvějším přírůstkem v sestavě hostů je mladičká Ciara McCrickard, zpěvačka a houslistka. Její dívčí hlas zazní v písních Aird Uí Chuain (The Quiet Land of Erin) a Courting is a Pleasure. Je to tak, At First Light rozšířili repertoár o písně. Není třeba dodávat, že si s nimi umí aranžérsky poradit na výbornou - až éterickou lehkost dodává písním piano Donala O'Connora. McIlduffův bodhrán vnáší do první písně nebývalou rytmickou eleganci a McSherryho píšťala v sólech zní skoro až mysticky, ovšem bez sebemenší podbízivosti.
Část skladeb na Idir tvoří pochopitelně i kousky, kterými po mnoho let přiváděli návštěvníky festivalů do irské nirvány. Mimochodem, šanci poslechnout si At First Light naživo dostali také středoevropští posluchači - kapela koncertovala v roce 2005 na Slovensku a o rok později zahrála v ČR. Kdo navštívil jedno z jejich vystoupení, určitě nezapomene na zeppelinovsky zakončený Bethan's Dance. Ani ten neztrácí ve studiové verzi na energii a tak je možné vychutnat si duo irských dud (ne náhodou připomínající kvílející kytary) přímo v teple domova.
Z dalších autorských skladeb se na albu objevila čerstvě složená instrumentálka Ar Thóir an Donn. Zkomponoval ji Donal O'Connor, inspirován příběhem ze staré irské legendy Táin Bó Cúailnge. Pomalá melodie kytarového podkladu, doprovázející svižný reel, je krásnou ukázkou toho, jak lze originálně pojmout reelový doprovod. Výsledkem je dokonalá harmonická i rytmická symbióza houslí a kytary.
Jak se na Iry sluší a patří, došlo i na hudební výlety ke keltským sousedům. Vlastně už první skladba je malou návštěvou Bretaně. Z Asturie si vypůjčili El Garrotín od tamějších legend Llan De Cubel, kterým navázali na pozdně renesanční tanec La Volta. Takže ani výlety do historie nejsou At First Light cizí.
Albem Idir dokázali McSherry, O'Connor a McIlduff, že po letech intenzivního hraní neztrácí nápady a inspiraci. Navázali na úspěšnou sérii vynikajících alb, započatou prvním At First Light z r. 2001. Mluvit v dnešní době o moderní irské hudbě a nezmínit přitom belfastskou scénu, kterou tato trojice talentovaných muzikantů prezentuje, to by bylo vskutku trestuhodné...

pátek 28. října 2011

Hraju polky a nezbláznil jsem se

Následující příspěvek bude možná trochu vypadat jako tiskové prohlášení. Ale nešlo to jinak. Chtěl bych totiž v budoucnu předejít situacím, kdy se na vystoupeních kapely objeví někdo z mých (irské hudby znalých) přátel a podiví se nad tím, že jsem ochotný občas zahrát polky. Za ta léta jsem si vysloužil pověst zapřisáhlého nepřítele 2/4 rytmu... A teď najednou tohle?
Nastal prostě čas uvésti vše na pravou míru. Mnoho lidí možná následujícím tvrzením překvapím, ale to už tak bývá. Nuže – polky mám rád! Je třeba ovšem dodat jedno velké ALE. Říká se totiž, že dobrého pomálu. A v tomto případě to platí dvojnásob.
Přiměřenost, s jakou se polky musí chtě nechtě hrát, byla pro některé tuzemské interprety většinou trochu cizí. Mám na mysli ty, kteří neuměli pořádně zahrát jigs & reels, tak se proto radši věnovali jednodušším rytmům. Jednou jsem si dokonce na jistém fóru přečetl příspěvek lídra nejmenované kapely, která se snažila přiblížit irskou hudbu českému publiku. Zněl zhruba takto: „V Irsku se hrají jigy a reely, na které si ovšem u nás nikdo moc nezatancuje, takže bude lepší hrát polky a pomalejší balady...“. Zbývá jen dodat, že písničkám v původním jazyce taky málokdo rozumí, proč je teda nepřeložit do češtiny žejo. A je hotovo. Irsko na český způsob je na světě. Nemá s irským tradem už vůbec nic společeného, ale je to chytlavé a ty písničky se taky dají zpívat... Můžete takto veselé hrát po hospodách, objíždět menší i větší festivaly. S trochou štěstí tam na nikoho znalého irské hudby nenarazíte...
Ať se to někomu líbí nebo ne, základem této muziky jsou Jigs & Reels, spolu s hornpipy a dalšími rytmy. I polky zde mají své místo - hlavně v oblasti Sliabh Luachra, kde tvoří spolu se slides základní repertoár. Má to určitě své důvody, proč střídat polkové a slidové sety. Třeba z důvodu zachování duševního zdraví, protože slyšet pořád jenom polky, zcela jistě vám z toho brzy hrábne. Kromě toho tam hrají samozřejmě i reely, horpipy, nějaký ten slow air apod.
Co je ovšem nejdůležitější – polka zahraná v Sliabh Luachra stylu zní opravdu jinak, než polka zahraná "po česku". Netýká se to pochopitelně jen Sliabh Luachra, i v ostatních částech Irska mají ty jejich polky od českých hodně daleko. Stačí si poslechnout duo Matt Molloy & John Carty nebo Kevin Burke & Micheál O'Dohmnaill. Tito pánové dokázali ze zdánlivě jednoduché polky udělat krásně plynoucí melodii bez zbytečného um-ca um-ca.
Proti polkám tedy v zásadě nic nemám. Pokud jich není moc a nejsou naučené z notového papíru, ze kterého frázování prostě pochytit nejde. Naučit se z papíru John Ryan's nebo Egan's polku, přijít s ní na session a očekávat, že se všichni s chutí přidají, to je snad nejrychlejší způsob, jak si udělat nepřátele.
S irskými polkami to prostě není zdaleka tak jednoduché, jak si mnozí myslí. Stejně tak to není jednoduché s těmi, kteří je sem tam na požádání zahrají:-).

pondělí 29. srpna 2011

At First Light a nové album Idir

Až dorazí tato novinka z Belfastu ke mě domů, rád se tady na blogu podělím o zážitek z poslechu. Prozatím myslím postačí malá ochutnávka z rádia (viz link pod textem).
Jakožto fanoušek této belfastské supergrupy jsem si nemohl nechat ujít pořad Blas na severoirské BBC, do kterého si moderátorka Lynette Fay pozvala právě členy At First Light. Tématem rozhovoru bylo samozřejmě čerstvě vydané album Idir. Jeho křest proběhl o den později 28.8. v belfastském kulturním centru An Droichead. Vysílání pořadu je stále přístupné online, takže vřele doporučuji si relaci poslechnout. Už z toho důvodu, že v něm AFL zahrají naživo dvě "návnady" z alba.

Odkazy:

P.S.: John McSherry si asi napříště rozmyslí zívat si před vstupem do živého vysílání:-).

pondělí 27. června 2011

Tak jsme dokeltovali aneb Pár postřehů z festivalu v Lužné

Nadpis tohoto příspěvku možná vyznívá trochu pesimisticky. Nebo snad i rezignovaně... Ale není tomu tak. Vlastně bych měl napsat, že jsme dokeltovali úspěšně. Ostudu jsme si s kapelou rozhodně neudělali (a to nemluvím jen o hraní na pódiu - session Dálachu ve stanu se setkala také s kladnou odezvou:-)). Diváckou soutěž jsme nevyhráli, což ovšem není žádná tragédie. Pro mě je stále největší výhrou to, když k nám někdo po odehraném vystoupení přijde a řekne, že se mu naše hraní líbilo. Třeba to zní podivně, ale nejedná se o žádné spokojení se s málem - vždyť ta osoba nám mohla jenom zatleskat a pak si jít za svým, na pivko, na párek... A zapomenout na nás. Místo toho si vás po koncertě vyhmátne v davu a věnuje vám pár pěkných slov. To potěší.
Festival Keltování v Lužné pro mě znamenal taky možnost poslechnout si i ostatní kapely. Kromě nás tam hrálo cca 10 dalších kapel, z toho 7 z nich se účastnilo divácké soutěže. V našich středoevropských podmínkách to není až tak malé číslo. Bohužel (alespoň podle mého názoru) silně převažovala kvantita nad kvalitou. Pro upřesnění - zúčastněné kapely by se daly rozdělit do cca 3-4 skupin:
1.) Skupiny hrající ITM - netřeba více vysvětlovat (kdo neví, co za zkratku je ITM, nechť zarolluje na dolní panel mého blogu).
2.) Kapely hrající fůze - např. kombinace irská, skotská, bretaňská muzika + jazz nebo world music ovlivněná irskými prvky (nebo naopak)...
3.) Keltští kotlíkáři - české pokusy o irskou, skotskou hudbu, které degradují jigy, reely i některé písně na těžkopádné odrhovačky
4.) Vykrádači - bezostyšně kradou kusy z repertoáru zahraničních (nebo i tuzemských) kapel, včetně aranží - sóla, doprovody... (při jejich poslechu si neustále říkáte "to už jsem někde slyšel a hráli to úplně stejně - McGoldrick, Solas, Planxty, ...?")
Málokterá kapela pochopitelně "pasuje" přímo do jedné škatulky. Může se jednat o různé kombinace - např. 3. a 4. typ. Pro mě osobně je to kombinace nejděsivější, na druhou stranu chápu, že nezasvěcený tuzemský posluchač většinou irské kapely Planxty nebo Bothy Band nikdy neslyšel a tím pádem ho nijak nevzrušuje, když mu někdo z pódia naservíruje kompletně zkopírovaný kousek těchto uznávaných interpretů...
Občas se objevila na pódiu kapela snažící se o fůzi irské hudby s jiným stylem. Pokud ale někdo neumí zahrát pořádně jigový nebo reelový set a snaží se to dohánět rádoby jazzovými sóly uprostřed setu, výsledkem je zase jenom bída. Nehledě na to, že i tyhle kapely se několikrát uchýlily k vykrádání...
Na druhou stranu je třeba dodat taky něco optimistického - našly se výjimky. Nebylo jich sice moc, ale i tak to postačí ke spokojenosti jednoho náročného a neuvěřitelně rozmazleného posluchače. Co se týče škatulky ITM, stálo za to si poslechnout Goblin. U fúzí mě příjemně překvapili M3 (a to nejsem přímo fanouškem bretaňské hudby).
Je jenom škoda, že kapely tohoto typu jsou u nás skoro až v pozici undergroundu. Všímal jsem si toho při poslechu tuzemských pořadů na internetovém rádiu, v TV a všiml jsem si toho i na Keltování. Můžu jenom doufat, že se situace za nějaký čas změní k lepšímu. Do té doby nezbývá nic jiného než čekat. Nebo spíš poslouchat a hledat neprovařené kousky, znova poslouchat, učit se, pilovat, aranžovat...

neděle 12. června 2011

Tož tak...

Bylo načase konečně dodělat resty z minula (viz předchozí příspěvek). Vypadá to, že se článek o pražských sessionech stane na delší dobu předposledním článkem na blogu. Zkouškové v plném proudu, navíc se musím v červenci přestěhovat (a ještě úplně nevím kam)... je toho hodně. Z hudebního hlediska by měl nastávat čas hudebního útlumu. Aspoň to jsem si ještě nedávno myslel:-). Skutečnost je taková, že spoustu inspirace přichází v době, kdy to je nejméně vhodné. Např. během biflování nic neříkajících cizích pojmů, které normální jedinec stejně brzo zapomene. Stačí si jako kulisu pustit pár archivních nahrávek a... v porovnáním s jinými obdobími během roku to jde najednou nějak samo a tunesy do setu prostě samy od sebe pasují.
Abych nezapomněl, housle nemůžu nechat ladem i z jiného důvodu - 25. června hrajeme s kapelou v Lužné u Rakovníka. A když už se budeme trmácet takovou cestu, tak ať to naše didlideee stojí za to...

čtvrtek 12. května 2011

Irský Máj, nejen lásky čas...

Existuje lepší důvod k návštěvě Prahy, než ten, že se tam bude sešnit? Možná jo, ale tentokrát se tam konaly hned 2 sessions po sobě - v pátek v Caffrey's Baru a v sobotu v James Joyce. V našich zeměpisných šířkách je to něco výjimečného. Ale pro upřesnění - sessions se konaly v rámci festivalu Irský Máj, který organizovala taneční skupina Coiscéim. Součástí festivalu byla jak taneční a hudební vystoupení, tak i divadelní hry (pochopitelně z per irských autorů).


Osobně jsem se zúčastnil jen jednoho koncertu a 2 sessions (přes den jsem bloudil po centru), ale i to mi postačilo ke spokojenosti. Session šlapala, tak jak má, tunesů zaznělo taky dost... a zahráli si myslím všichni. Jenom škoda, že atmosféru session v Caffrey's narušovala čtveřice podnapilých ostrovanů svým hlasitým hulákáním a otravováním muzikantů. Ale situace, ve které figurují sessionoví muzikanti a podnapilá individua, můžou dopadat i daleko hůře. Těm místním exotům se naštěstí hudba líbila. Navíc v hospodě, která se nachází přímo v centru Prahy, se musí s komplikacemi tohoto typu počítat. Bohužel... Session v James Joyce naštěstí proběhla v "klidu". Nebo bych spíš měl napsat, že muzikanti měli klid a prostor k dostatečnému tunesovému řádění (které rozhýbalo i tanečnice, takže se bylo myslím i na co dívat:-)).
Sečteno a podtrženo - akce to byla zdařilá a rozhodně zasluhuje pokračování. Takže za rok v ten samý čas, didlideee v Praze bude zas...

úterý 15. března 2011

Wrecked!

To slovo zaznělo během mého pětidenního pobytu v Belfastu mnohokrát. Možná by se dalo říct, že bylo i slovem nejvíce používaným. Pochopitelně i já jsem „f****n' wrecked“ po tom všem, co jsem tam zažil. Ovšem stejně, jako při mých minulých návštěvách, musím i teď prohlásit, že to stálo za to. Ten obrovský příval muziky, o který se postarala kupa šílených muzikantů, ty nikdy nekončící večery (a po nich težká rána)... a jeden nezapomenutelný gig. Ale popořadě:

Sessions
Psal jsem o nich vždy v superlativech a ani letos tomu nebude jinak. Tentokrát ovšem z trochu jiného pohledu. Po letech intenzivního poslouchání irské muziky (ano, měl jsem a stále mívám chutě si poslechnout něco jiného, ale vždycky se k ITM vrátím) už mám jakžtakž přehled o tom, jak zní „starší“ styly interpretace tradičních tunesů a relativně „novější“ styly hry. Co je ale na belfastských sessionech naprosto úžasné – lze tam najít oboje. Úterní hraní v Madden's by se dalo označit jako „good old stuff“. Housle, Flétny, občas dudy a spoustu tradičních tunesů hraných ve volnějším tempu. Žádný doprovodný nástroj (kromě bodhránu) nebyl přítomen. Ano, připomínalo mi to zvuk, který znám z archivních nahrávek. Samozřejmě bez „nostalgického“ šumu. Hodně tomu napomáhali i flétnisti – dva starší páni do nich foukali opravdu znamenitě, takže vynikl krásný „dřevěný“ zvuk těchto nástrojů. Na sessionech v Garricku zazněly prozměnu skoro neznámé tunesy v podání houslí, fléten, kytary nebo bouzouki. Harmonické postupy kytaristy Ryana McCourta pasovaly do tunesů s až neuvěřitelnou elegancí. Docela mě překvapilo, že na čtvrtečním sessionu v Duke Of York nehrála žádná kytara. Pamatuju si, že tam hrával Brendan Quinn nebo Stevie Dunne. I tak se ovšem hrálo znamenitě, protože především houslisté Donal O' Connor a Martin Dowling přinesly pořádnou porci jigů a reelů. Došlo i na slidy, které bych v Belfastu nečekal vůbec. A už vůbec bych nečekal slidy, které znám:-).
Je velká škoda, že v prosinci skončily sessions v Hercules Baru. Prý tam probíhaly neuvěřitelných 15 let (!). Stačí ovšem jedna výměna majitele a je po tradici. Pro mě osobně byly tamější sessions skoro srdcovou záležitostí. Bylo to místo, kde jsem zažil svoje hudební "poprvé" (dokonce si ještě pamatuju i tunesy, kterými jsem tehdy začal set).
Dobrá zpráva však je, že se jádro sestavy z Herculesu udrželo. Akorát hrává jinde. Přesvědčil jsem se o tom při večerní návštěvě Whites Tavern. Bylo to pro mě více než milé překvapení, když jsem tam uviděl Jasona a Deziho. Zbytek bandy (včetně dvojice houslových es Ruadhrai O' Kane & Shane Mc Aleer) jsem pak potkal po přesunu do Madden's. Nevím už, do kolika se hrálo. Únavu jsem cítil po každé session, ale dobrý pocit z muziky vždycky převládl.
Myslím, že je to ten nejlepší způsob, jak trávit především sobotní večer a noc v Belfastu. Stačí vzít housle, nasednout do taxíku a postupovat po jednotlivých etapách: John Hewitt's → Whites Tavern → Madden's.



Craic
Osobě neznalé irského prostředí by se mohlo zdát, že se v Irsku vyskytují samí feťáci, protože slova craic a crack zní vskutku podobně. Ale jedná se opravdu o craic, který je spojen s hudbou, pitím, kartami (či jinými stolními hrami) a nějakým tím „fanyšmoukem“. Pobýval jsem v místě označovaném některými lidmi jako „Partyhouse“. Majitel tohoto domu se sice občas tváří, že v baráku žádné party nechce, jenže na druhou stranu to bývá ve většině případů on sám, kdo si tam vždycky nějaké přátele dotáhne. Až na jednu výjimku jsem se těchto večírků moc neúčastnil, protože bych si s místními šílenci příliš nepokecal - za střízlivého stavu jim sice jde trochu rozumět (belfastským přízvukem už se pár let prokousávám), po několika pivech a „šmoucích“ je ovšem jakákoliv snaha marná... Navíc jsem tam nepřiletěl kvůli tomu, abych zažil jenom craic. Jsem možná rozmazlený, ale já prostě musím mít ceol & craic;-).

Gig
Padraig Rynne (concertina) a Sylvain Barou (flétna, občas dudy) spolu hrají ve výborné kapele Guidewires, kterou někteří přezdívají „Bothy Band současnosti“. Zrovna vydávají své druhé CD. Aby té muziky nebylo málo, spojili své síly s osobou rytmicky nejpovolanější – Donalem Lunnym. A odehráli v této sestavě pár (opravdu jenom pár) koncertů, z nichž jeden se konal právě v belfastském kulturním centru An Droichead. Koncert to byl vydařený. Vlastně bych měl natvrdo napsat – byl to nářez největší, protože kombinace Padraigovy concertiny, Sylvainovy příčky podpořené neuvěřitelným rokenrolovým doprovodem Donala Lunnyho na bouzouki nebo kytaru, to vše dohromady zapůsobilo jako vysoce explosivní směs. Během jejich vystoupení zaznělo mnoho skvělých tunesů – kromě tradičních (i čerstvě zkomponovaných) jigů a reelů zahráli i asturijské, bretaňské melodie a skladby v balkánském duchu (balkánský původ některých exotických tunesů je mnohdy těžké odhadnout, protože jak Irové, tak Bretonci či Asturijci tuze rádi komponují v lichých rytmech). Po tomto koncertu jsem se myslím stal ještě větším obdivovatelem Donala Lunnyho. Muzikant, který už od 70. let výrazně ovlivňuje podobu irské tradiční hudby (nedovedu si představit, jak by zněla bez Bothy Bandu, Planxty nebo Coolfinu), ve svých letech odmítá pověsit bouzouki na hřebík a na pódiu hobluje struny s razancí rockera. Únava na něm nebyla skoro znát, a pokud ano, tak to bylo vždy až po odehraném setu (ale po delších setech si mají kolikrát chuť oddychnout i mnohem mladší muzikanti). Jeho vitalita byla opravdu obdivuhodná. Velký potlesk sklidili i předskokani - flétnista Brendan O' Hare a houslista Ruadhrai O' Kane (mimochodem čerstvý otec). Zahráli několik tradičních setů. Ruadhrai se navíc postaral o jeden nádherný dárek pro mě a Tichučka. Věnoval nám poslední set krásných reelů („… for a couple of gentlemen from Czech Republic, Andrew and Tom...“). Mami, tati, letos už nechcu žádné dárky...



Hudba jako setkávání se
Pochopitelně nejlepším prostředím k potkávání dalších lidí jsou sessions. Při čtvrtečním hraní v Duke Of York jsem se seznámil s mnoha muzikanty, které jsem při předchozích návštěvách Belfastu z nějakých důvodů nepotkal. Byla to nezapomenutelná session, nejenom z hudebního hlediska. Stačilo, aby si naproti mě sedla jedna sličná houslistka... Nemusím ani zmiňovat, jakým směrem jsem se při hraní nejčastěji díval (samozřejmě nenápadně;-)). Půvabných houslistek, které umí pořádně hrát ITM (tzn. - nemám na mysli vnadné barbíny s „elektrikama“), je všude málo. V Irsku jakbysmet. Ale výjimky stojí vždycky za to. V tomto případě se navíc jednalo o vícero výjimek najednou. Fotka prozradí víc. A malá nápověda: není to focené v zrcadle...

Počasí
Stálo za... A to jsem si původně myslel, že odlétám do teplejších krajin. Tepleji tam skutečně bylo, v porovnání s předjarními mrazy u nás. Ale vydrželo to možná tak 2 dny. Pak se vše vystřídalo – v pátek dokonce začalo sněžit (viz foto) a já se pak v neděli vrátil do ČR, kde vládlo jarní počasí.
Na druhou stranu - belfastské výkyvy počasí mi jako vždy byly stejně ukradené. Většinu času jsem byl zalezený v hospodě.

Kde je groove?
O rituálu zvaném „hledání groovu“ (lepší název mě nenapadl) jsem od Tichučka slyšel několikrát. Ale nikdy jsem netušil, že budu mít to štěstí a absolvuji jej taky. O co se vlastně jedná?
Dlouhou dobu jsem si myslel, že pan domácí, u kterého Tichučko bydlí, je spíše ateista (snad všechno tomu nasvědčovalo). Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že to není úplně pravda. Vyznává totiž groove. Groove musí být přítomen ve všem, co má být hodno obdivu. Jakmile něco nemá groove, nemá ani cenu kvůli tomu mačkat tlačítko „Play“.
Není nikde pevně stanoveno, jak tento groove uctívat. Nejčastěji se to provádí v pozdních nočních hodinách. Osoba vyznávající groove jej musí nejprve nalézt pomocí úderů dlaní do kuchyňské linky (z jiných zdrojů mám, že i údery do stehen). A neustále jej udržovat. To vše za zvuku posvátní liturgické hudby v podání kapely Led Zeppelin...
Uctívání groovu nevyžaduje žádnou askezi, rovněž při něm nejsou zakazovány žádné omamné látky. Spíš naopak...

Co na závěr?
Netřeba se nadále rozepisovat, protože jsem vlastně vše shrnul už v úvodu. Ještě dlouhou dobu po příletu jsem byl totálně wrecked. Na druhou stranu, už na úterní kapelní zkoušce (i při pátečním patrickovském hraní) jsem zjistil, jak mě ty belfastské sessiony pěkně „nakopnuly“. Samozřejmě tahle maratónová rozcvička před hraním na svatopatrickovských akcích nebyla jediným důvodem mé cesty. Bylo jich mnohem více - páteční gig, nákupy CD, lekce, setkání se s přáteli...
Chtěl bych poděkovat všem „f****n' nuts“ (možná to zní překvapivě, ale toto označení má tam na severu spíše pozitivní zabarvení), kteří se přímo či nepřímo postarali o to, abych se tam cítil jako... hmm... jako v jednom pravém, velkém, nefalšovaném, hudebním blázinci... Didlideeee!

středa 2. února 2011

Pár novinek

Leden proběhl překvapivě v pohodě. Zkoušky hotové na první termíny (to v minulosti nebylo úplnou samozřejmostí), v kapele jsme taky myslím udělali kus práce. Vlastně jsme udělali dobře, že jsme během zkouškového nepřestali s pravidelným hraním. Hrací pauza se mi nikdy neosvědčila a ani mi nepomohla víc se soustředit na učení.
Kromě toho se událo pár věcí, které se více či méně týkají i tohoto blogu (popř. toho, co se zde v budoucnu objeví):
1.) Po letech brněnského sessionování bylo načase dát sbohem stránkám Ceol Down South. Už zkrátka neplnily svou úlohu. Domlouvání dalších sessions se přesunulo na facebook a CDS tím pádem ztratily svůj smysl existence. Není to v žádném případě důvod k truchlení. Alespoň v mém případě ne, protože jsem si stránky archivoval, takže se na ně můžu kdykoliv v návalu nostalgie podívat:-). Stejně se tomu vlastně divím, že ty stránky vydržely tak dlouho. Jejich tvorba (stejně tak jako vymýšlení názvu, který nebyl až tak originální) mi zabrala možná pár dní, zkušenému tvůrci webových stránek by to trvalo nejspíš pár hodin. Svému účelu ovšem sloužily dobře, takže nebylo potřeba jejich dalšího rozšiřování. Jejich jednoduchost byla myslím předností. Plánoval jsem sice kdysi přidání fotogalerie, nikdy jsem to však nerealizoval. Nakonec je dobře, že došlo k tak plynulému přesunu na facebook. Sociální síť tak slouží dobře nejenom ke špehování lidí a psaní / čtení mnohdy podivných statusů nebo označování osob na fotkách, ale k mnohem užitečnějším věcem, mezi které domlouvání dalších session bezpochyby patří...
2.) Opět napravuji to, co jsem nestihl minulý rok. Ve dnech 8.3. - 13.3. se konečně objevím v Belfastu. Minulý rok z toho tak nějak sešlo. Jednou nebyl čas, pak zase peníze... Musel jsem proto využít vzácný moment, kdy je obojího ještě jakž takž dostatek. Termín mé návštěvy rázovitého severu Irska jsem si nezvolil náhodou - Koncert tria Donal Lunny, Padraig Rynne, Sylvain Barou je myslím sám o sobě dostatečným lákadlem. Zbylé dny budu vymetat obchody s muzikou a po večerech navštěvovat sessions. Neznám lepší způsob, jak se pořádně rozehrát před blížícím se svatopatrickovským hraním:-).
+ 3.) Trochu jsem si pohrál s blogem. Štítky se opět vrátily, přibylo kouzelné facebookovské tlačítko apod... Snad k něčemu bude.

neděle 30. ledna 2011

Gig a ranní procházka po Mikulově

Přijeli jsme, zahráli si v místním irish pubu, popili, zalehli... a druhý jsme se (hned po vystřízlivění, nebo alespoň v mém případě tomu tak bylo) prošli tímto pěkným jihomoravským městečkem. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem byl v Mikulově naposledy. Tuším že v létě 2008. Za zimního mrazu ovšem vypadá úplně jinak. Klidněji. Uličky skoro liduprázdné, ani vidu ani slechu po turistech (ti byli v tu dobu snad ještě zalezlí v hotelech:-)) a do toho všeho ta nádherná mrazivá atmosféra. Musím přiznat, že občas tu zimu mám rád. Je totiž hodně fotogenická...



Defrost byl nutný

Na konci zkouškového je více než nutné provést pořádnou debordelizaci. Letos se prvním kandidátem na úklid stal mrazák, po něm pochopitelně došla na řadu lednice. Těžko říct, kde se nacházely větší poklady. Mrazák rozhodně stál za to (pro fanoušky arktické archeologie to musí být ale teprve zážitek!), lednice však ukrývala mnohem nechutnější překvapení - dva pravé, nefalšované pukavce. Poslední dobou jsem se vrátil k focení všeho možného, takže i v případě pukavců bylo vše náležitě zdokumentováno. V mém vlastním zájmu však zveřejňuji pouze fotky z mrazáku (nerad bych přišel o už tak malý počet čtenářů tohoto blogu). Navíc, fotka pukavce nemůže zaznamenat ono nepříjemné aroma, takže by to nemělo ten "správný" efekt. Poslední snímek mrazáku znázorňuje rozdíl před a po rozmrazení. Obleva to byla myslím znamenitá...



čtvrtek 20. ledna 2011

Zase kosa aneb dost bylo výstřelků

Tentokrát proti návratu zimy a mrazu vůbec nic nenamítám. Je leden, tak má být prostě zima. Samozřejmě bych lhal, kdybych tvrdil, že mi nezvykle teplé počasí v předchozích týdnech nevyhovovalo. Žádný mráz, teploty pěkně nad nulou... a bez sněhu jsem se (ostatně jako vždy) obešel. Jenže v sobotu 15.1. už to došlo do extrému. Pravé aprílové počasí, chvíli slunce, chvíli déšť (který mi až moc připomínal májový deštík). A aby toho nebylo málo, objevila se duha!
Nejsem kronikář ani meteorolog, takže nemám o podivných výkyvech počasí v průběhu staletí žádný přehled. Ale v lednových dnech bych čekal cokoliv, jen ne duhu. Příroda si prostě umí vystřelit. Shodou okolností jsem měl po ruce fotomašinku, tak jsem si ten výstřelek i vyfotil. Nemusí padat z nebe kameny, ryby, žáby a jiná havěť. Duha v lednu je myslím úlet sám o sobě...


úterý 11. ledna 2011

Chtělo to něco "nového"

Uplynou tři roky od doby, kdy jsem založil svůj blog. Dodnes nechápu, co mě k tomu přesně vedlo. O mých vyjadřovacích schopnostech jsem neměl nikdy valné mínění, o své "psací" morálce jakbysmet. Čím dál víc si myslím, že ten nápad vznikl pod náporem adrenalinu - bylo (stejně jako je i teď) zkouškové, které se na člověku projevuje častým střídáním nálad a stavů: od počáteční snaživosti, optimismus, pak k postupnému vyčerpávání, skepsi, až k totální rezignaci a pasivitě... a do toho zmíněný adrenalin, který nutí občas dělat divné věci:-).
Předchozí příspěvek o albu Fidil 3 jsem měl rozpracovaný docela dlouho. Neustále jsem jej promazával, přepisoval, opravoval, doplňoval. A vůbec - byla to pěkná fuška. Psaní o hudbě není jednoduchá záležitost, proto obdivuji každého, kdo je schopný napsat smysluplnou recenzi o zajímavém albu a jeho slova přesvědčí čtenáře natolik, že si jméno interpreta či jeho alba najde alespoň na Youtube. Bohužel, stále více zjišťuji, že se o irské muzice u nás píše málo. Přesněji řečeno - skoro vůbec. Autoři, kteří se jí dříve věnovali, v dnešní době píšou o interpretech a jejich albech z jiných, vzdálenějších koutů světa. Že by irská muzika už nebyla tak atraktivní?
Je pravdou, že má ITM (pro osoby této zkratky neznalé: Irish Traditional Music) už má svá nejdynamičtější období nejspíš za sebou. Která hudba jinde ve světě, vycházející přímo z tradičního stylu hraní, se může pochlubit takovým dynamickým vývojem? Napadá mě pár zemí, ale jejich počet by se dal ukázat na prstech jedné ruky.
Pořád si ovšem myslím, že se v ITM ještě může objevit album, která přinese něco nového a (nejen tím) posluchače příjemně překvapí. Pro několik alb z minulého roku to platí určitě. Třeba o nich něco časem taky napíšu...

Fidil 3 – Víc houslí, víc muziky

Když před několika lety spojili síly Ciaran Ó Maonaigh a Aidan O'Donnell, první album s názvem Fidil bylo zanedlouho na světě. Asi každý Irskem nasycený posluchač musel tehdy na chvíli zpozornět. Donegalské housle už sice dávno nebyly neznámým pojmem, vždyť kdo by neznal Altan... Jenže tihle mladí muzikanti je představili v jiném světle. Tradičněji i s velkou porcí nových nápadů zároveň. Že to nejde? Stačí si poslechnout Fidil, na kterém Ó Maonaigh s O'Donnellem představují donegalskou hudbu ve vší syrovosti a zemitosti. A v nástrojové sestavě pro Donegal příznačné - dvoje housle.
V roce 2009 rožšířili Fidil svou sestavu o další nástroj. Světe, div se, byly to také housle – k duu se připojil Damien McGeehan. V tomto obsazení nahráli právě album Fidil 3.
Při listování bookletem Fidil 3 si nelze nevšimnout věty: „Jediný nástrojem, který byl použit při nahrávání tohoto alba, jsou housle“, která přesně vystihuje podstatu celého projektu. Žádný bodhrán, bouzouki, kytara, jenom housle. Donegal je skutečně krajem houslistů, byť o jiné nástroje tam není nouze. Tradiční styl hraní, při kterém jeden z houslistů hraje melodii o oktávu níž (reversing) a dodává tak hře hutný basový zvuk, se na albu objeví mnohokrát.
Podobně jako u předchozího alba se Fidil zaměřují výhradně na tradiční melodie, čemuž se nelze moc divit – Donegal ještě zdaleka nevydal všechno hudební bohatství, takže (oproti většině jiných krajů Irska) je stále možné uslyšet i mnoho neznámých melodií, které se často předávájí z generace na generaci mezi muzikantskými rody. Jedním z významných rodů jsou právě i Ó Maonaigh, v jejichž tradici více než úspěšně pokračuje Ciaran Ó Maonaigh (dědeček Pronsias byl uznávaným houslistou, teta Mairéad Ní Mhaonaigh působí v kapele Altan). Na albu se proto objevují i perly z jejich "rodinného" repertoáru.
Fidil 3 nabízí na svém CD melodie a rytmy typické pro Donegal, tedy nejen „klasické“ jigs & reels, ale i highlands, barndances, germans, hornpipes, waltzes... zajímavou třešinkou je v tomto smyslu The Hunt of the Hound and the Hare – set houslových melodií (Descriptive Piece), který „popisuje“ (vypráví) děj, v tomto případě hon na nebohého zajíce.
Trio Ó Maonaigh, O' Donnell, McGeehan ovšem nemá nic společného s puristy slepě zahleděnými do tradice, což na albu dokazují mnoha fígly převzatými např. z klasické hudby. Pizziccato už použili Ó Maonaigh s O'Donnellem na předchozím albu, po příchodu třetího houslisty McGeehana je ale využíváno naplno. Harmonické dovednosti houslistů proměňují každou zdánlivě jednoduchou tradiční melodii v opravdový majstrštyk. Jako příklad nelze nezmínit hornpipe Francie Dearg's, se kterým si trojice houslistů pohrála vskutku mistrovsky, takže při poslechu podmanivé melodie a jejího flažoletového doprovodu posluchače nenapadne snad jiné slovo, než "nádhera".
Fidil 3 svým albem dokázali přenést staré hudební klenoty do žhavé současnosti. Jejich jiskřící smyčce udržují donegalský styl tam, kam po staletí patří - dál od jihu Irska, blíž ke Skotsku a k severské hudbě, i ke kanadskému Cape Breton stylu. Ano, tam všude jsou housle dominantním nástrojem (se znatelnými dudáckými vlivy). Ó Maonaigh, O' Donnell a McGeehan to zkrátka vzali za správný konec a předvedli, jak vypadá tradiční houslová hudba na začátku 21. století.

Odkazy: Oficiální stránky Fidil 3

sobota 1. ledna 2011

2011... hmm... co fčil?

V mém případě je to prosté - měl bych tento rok udělat všechno, co jsem nestihl v roce minulém... spoustu věcí jsem pouze "naťukl" a bude potřeba je dotáhnout do konce. Útěchou mi budiž, že vím přesně, co a jak chci udělat.
V prvé řadě jsem konečně našel pěkné téma na bakalářku. Bylo už načase... Vrhnu se na ni hned, jak doklepu zkouškové na etnologii. Podle toho, co jsem viděl na univerzitním informačním serveru, to bude taky dobrý záhul... Po dnešku to ovšem vypadá o něco nadějněji.
Co se týče muziky, mám mnoho důvodů být (alespoň na chvíli) optimistou. Naše muzikantská sestava, která se dala dohromady v Brně, půjde letos s kůží na trh a objeví se na pódiích. O vytvoření kapely jsem se snažil už dlouho, snad od doby, kdy jsem začal v Brně studovat. Ale najít ty správně zapálené a schopné hráče zabralo nějaký ten čas... nějaké 2-3 roky.
Kromě naší brněnské kapely Dálach (odkaz na kapelní web se zde brzo objeví), hráváme s kolegyní flétnistkou nadále s Eoghanovou kapelou Ceol Flies, která vznikla v minulém roce. Takže muziky bude myslím ještě spousty. Taky doufám, že nebudu už nadále posouvat termín návštěvy Belfastu. Belfastské sessions mi zkrátka chybí.
Zbude mi se všemi těmi plány nakonec i nějaký čas na psaní do blogu? Toť otázka, kterou zatím nechám nezodpovězenou...