To sobotní ráno bylo hodně podivné. Počasí mizerné, vlaková spojení ještě mizernější (tříhodinová cesta vlakem s pěti přestupy + náhradní autobusová doprava z Frýdku jako bonus).
Jeden z osobáků byl přímo narvaný k prasknutí. Plným vlakem jezdím do Brna během semestru poměrně pravidelně, ale tohle bylo moc i na mě. Asi se v jedné vesnici cestou na Frýdlant konalo něco velkého, že tam musel jet opravdu každý. Tísnil jsem se s futrálem s houslemi až někde u dveří. A ještě jsem nervózně pokukoval po hodinkách, protože jsem si nebyl vůbec jistý, jestli pak stihnu přestoupit ve Valmezu na EC. Prostě dost důvodů k tomu, abych měl blbé nálady na rozdávání. Ale...
Nějak to nešlo. Koutky úst se mi pořád otáčely směrem nahoru. Měl jsem po tom všem pořád dobrý pocit a bral jsem to s úsměvem (za mých dětských let byl tento typ úsměvu obvykle počastován rčením "usmívá se jako měsíček na hnoji"... dodnes jsem přesně nepochopil, proč zrovna na hnoji, ale strýc google možná na něco časem přijde)
K dobré náladě stačilo opravdu málo - zahrát si den předtím na jedné akci v Návsí (nebo
Nawsie, ať jsem politicky korektní) u Jablunkova. Nebylo to naše první hraní v tomto kraji. A jak to tak vypadá, ani poslední. Což je jedině dobře. Čím víc tam totiž hrajeme, tím víc mám ten kraj radši.
Lidé jsou tam příjemní, pohostinní (kalíšek, sem, kalíšek tam, klasika:-)). V dnešní době bych řekl, že se jedná spíš o vzácnost. Navíc slyšet rozhovor, během kterého se střídá čeština s goralským dialektem, je zážitek sám o sobě. Co mě ovšem nejvíc potěšilo - místní tu naši irskou muziku, kterou jsme tam zahráli s Eoghanovou kapelou
Ceol Flies (s Radvanem Markusem jako hostem), opravdu poslouchali. Nedá se to samozřejmě říct o každém přítomném (vždycky přijde na tyto akce víc lidí na pivo, než na muziku), ale bohatě stačí, když nám přijde někdo po vystoupení říct, že se mu to naše "klasické" (tradiční) Irsko líbilo.
Původně jsem byl totiž hodně skeptický, co se týče hraní irské hudby na severní Moravě a ve Slezsku. Nečekal jsem u publika, které je zvyklé hlavně na folk & country (popř. české pokusy o Irsko ve stylu um-ca um-ca), nijak výrazně kladnou odezvu. O to příjemnější je pak zjištění, že může být všechno jinak a irská muzika zafunguje na některé akci jako ta správná exotika, kterou tam neslyší každý den.
Naše další hraní na severu se bude konat někdy ke konci července. Do té doby můžu promýšlet trasu tak, abych nemusel absolvovat tolik přestupů. I když - moje poslední cesta domů přes 5 osobáků stála za to. Kdo si nasedne do motoráku a projede se trasou Frenštát -> Valmez, pochopí proč. Je to prostě krásná divočina:-).
Můj původní plán na léto byl celkem jasný - zakopat si co nejvíc (na archeologii to patří k těm zábavnějším činnostem:-)) a ve volném čase se věnovat muzice. S kopáním to celkem šlo, domluvil jsem si praxi v Mikulčicích, zaházel jsem si tam s lopatou, vyvezl něco koleček (= táčky, fúrik...), zlikvidoval pár komárů (párkrát se mi to dokonce povedlo ještě předtím, než mě stihli štípnout)... S hraním to bylo horší. Housle jsem si, jako vždy, vzal s sebou, jenže v tom příšerném pařáku se prostě hrát moc nedalo. Už dlouho jsem se při hraní irských tunes tak nezapotil. Tentokrát nebylo třeba ani svižnějšího tempa.
