pátek 1. dubna 2016

Jaký byl Saint Patrick's marathon

Pamatuji si na dobu, kdy jsme s přáteli pořádali "svatopatrickovskou" oslavu v prostorném bytě v přízemí. Byla to tak trochu komorní akce. Se zelenou jsme to myslím moc nepřeháněli, Guinnessů jsme při tom taky moc nevypili (dodnes mi prostě Guinness v lahvi až tak moc nechutná a točený si dávám pouze v Irsku), velký guinnessácký klobouk taky nikomu nechyběl... Spíš jsme se snažili zpříjemnit si večer irskou hudbou a irským jídlem. Ochutnávka colcannonu, soda breadu za zvuků alb Lúnasy, Dave Sheridana a jiných interpretů, potom případná session, ke spokojenosti všech myslím bohatě stačila.

V průběhu let se podoba St. Patrick's Day, kterých jsem se účastnil, postupně měnila: akce na bytě vystřídaly neoficiální sessions v hospodě (domluvené a zorganizované, jak jinak, za pět minut dvanáct:-)), pak přišly na řadu oficiální sessions, později koncerty, popř. céilí - tancovačky, větší koncerty, festivaly atd... Pro někoho, kdo chtěl už od prvního ročníku na vysoké hrát v kapele s irským repertoárem, je tento vývoj skoro ideální, ale má samozřejmě i své stinné stránky - přes všechny možné odehráné akce (= kšefty) během týdne kolem 17. 3. nelze nepoznamenat, že atmoška dřívějších "komorních" Patricků měla své nenapodobitelné kouzlo, které s těmito neoficiálními akcemi vzalo taky za své. Ale tak to prostě chodí.

S kapelou jsme letos měli ve 3. březnovém týdnu napilno víc než kdy jindy. Jízda v zajetých kolejích se, oproti některým předchozím rokům, nekonala - pouze dva večery ve znamení St. Patrick's Day navázaly na předchozí ročníky. Nově jsme vystupovali ve výborné jihlavské restauraci a mé chuťové buňky mi napovídají, že na jejich skvělé pivo a speciality večerního menu budu vzpomínat ještě dlouho. K příjemnému zážitku přispěla i výborná, velmi ochotná obsluha. Naproti tomu mě pár dní nato nemile překvapila jistá restaurace v Brně, ve které jsme hrávali i v dřívějších letech. Došlo tam nedávno k výměně majitelů a netrvalo bohužel dlouho, abychom zjistili, že se jednalo o změnu k horšímu. Jeho nervózní pobízení kapely k tomu, aby se přemísťovala z jednoho konce hospody na druhý, k dobré atmosféře nepřidalo. Korunu tomu všemu nasadil v momentě, kdy poslal obsluhu za naší kapelou se vzkazem, že bychom měli okamžitě začít hrát, ve chvíli, kdy kytarista měnil prasklou strunu. Výměna struny trvala (a zpravidla trvá) pár minut. Pokud bychom hráli někde na pódiu, řešíme situaci písní ve stylu a capella. Ale v hospodě, při hraní u stolu a bez nazvučení je prostě nejjednodušším řešením počkat. Nového majiteli naštěstí tohle prudění pak omrzelo a zbytek večera trávil popíjením se svými kumpány u baru. Vlastně se nejednalo o jenom tak nějaké decentní popíjení, protože kolem desáté hodiny už byl solidně našrot a nebyl schopen ani artikulované řeči. Nuže, za ta léta hraní po hospodách jsem tyto situace, kdy majitel (popř. provozní) měl víc promile, než zákazníci, zažil vícekrát. A většinou to znamenalo začátek konce, nebo se přinejmenším jednalo o předzvěst brzké výměny majitelů. Nemyslím si prostě, že je to pro hospodu to pravé ořechové, ale to není moje starost. Mně bylo především víc než jasné, že už tam příští rok s kapelou hrát nebudeme.

V druhé polovině týdne jsme pak absolvovali šňůru koncertů po Polsku. Než se vyjadřovat zvlášť ke každému jednotlivému vystoupení, bude lepší asi stručně napsat, že to byl celkově pořádný záhul. Neustálé přejíždění z místa na místo (a to jsme skoro nevytáhli paty z Varšavy), přičemž každá trasa byla snad delší než 100 km, do toho spánkový deficit, který jsme trochu srovnali až v sobotu před posledním vystoupením... Mám nemalé podezření, že chtěli polští organizátoři této šňůry otestovat, co všechno vlastně vydržíme. V Polsku na nás ovšem čekalo také několik příjemných překvapení. Jedním z nich byla úroveň tanečních souborů, které se nebály tancování na živou hudbu a jistotu v krocích předvedly v hromadných a capellových choreografiích. Velmi mě potěšily také více než kladné reakce mnoha lidí (a především organizátorů) na naše vystoupení. V divadle Rampa se mi hrálo naprosto skvěle, takže jsem rád za to, že jsem nebyl sám takto pozitivně naladěný. V neposlední řadě pak potěšila značka piva, které bylo na čepu ve foyer. Me gustaba muchísimo!

V červnu si výlet do Polska zopakujeme. Nečeká nás tam šňůra, ale pouze jedno vystoupení. I tak budou určitě kvůli tomu probíhat intenzivní přípravy. Nuže, nakonec jsem rád, že je v dubnu těch koncertů o dost méně. Je zapotřebí trochu klidu k načerpání nových sil...

neděle 21. února 2016

Gradam Ceoil 2016 už dnes na TG4

Každoroční udílení cen Gradam Ceoil je pro irskou hudbu velkou událostí. Letos putuje hlavní cena do rukou houslisty, jehož jméno je spjato s legendární kapelou Bothy Band. Kevin Burke, rodák z Londýna, je v současnosti jedním z nejvýznamnějších irských houslistů hrajících ve Sligo stylu. Jeho hudební kariéra je nadmíru bohatá - stejně jako ostatní členové Bothy Bandu ani on nepověsil po rozpadu této superkapely hraní na hřebík a pokračoval v hudebním dobrodružství jako člen kapely Patrick Street, v duu s kytaristou a zpěvákem Mícheálem Ó Domhnaillem, či v mezinárodním projektu Celtic Fiddle Festival (nelze také opomíjet jeho koncerty, na kterých vystupoval jako sólový hráč)... Dalšími oceněnými jsou Órlaith McAuliffe (kategorie Ceoltóir Óg - Young Musician), Arty McGlynn (Gradam Saoil - Hall of Fame), vydavatelství Gael Linn (Gradam 1916) atd.

Dnes večer ve 22:30 našeho času bude možné sledovat Gradam Ceoil 2016 online na adrese http://www.tg4.ie/en/live/home. Následně se pořad objeví pravděpodobně v archivu TG4, kde jej bude možné ještě po několik týdnů zlédnout. Netřeba zdůrazňovat, že milovníci irské tradiční hudby by si tuto událost neměli nechat ujít!

neděle 27. září 2015

Hup! Nový pořad na TG4

Když během instrumentálního setu někdo z muzikantů zvolá "Hup!", je jasné, že se něco bude dít. Naváže se v setu další jig nebo reel, popř. to nabere obrátky jiným způsobem. Ono krátké a výstižné Hup! se stalo nově i názvem hudebního pořadu, který dnes startuje na irské stanici TG4. Během třinácti dílů budeme mít možnost nahlédnout do světa festivalů a letních škol v různých koutech Irska. Takže dnes večer v 23:00 našeho času na TG4! Hup!

čtvrtek 14. května 2015

Důvod, proč si zajít do kina, má jméno Jimmy's Hall

Filmů z irského prostředí není nikdy dost. Začátkem jara bylo možné si v některých našich kinech vychutnat úžasný animovaný skvost Píseň moře, který velmi originálním způsobem zpracoval starou irskou legendu o tulení víle. Kdo na něj tehdy do kina zavítal, byl odměněn krásným uměleckým žážitkem.
Všechny irofilní jedince proto určitě potěší zpráva, že Písní moře letošní úroda ostrovních filmů nekončí. Začátkem května totiž dorazil na promítací plátna kin další snímek odehrávající se v Irsku. Je sice z úplně jiného soudku než předchozí "animák", ale určitě bude stát za zhlédnutí.
Jimmy's Hall (v čes. překladu Jimmyho tančírna) se odehrává především v období formování irského svobodného státu. Jak už napovídá název filmu, v centru jeho dění bude taneční hala, kterou otevřel Jimmy Gralton, svobodomyslný aktivista v hrabství Leitrim. V hale se scházeli lidé při hudbě, tanci, zkrátka při zábavě, stala se však také místem, kde se mnozí vzdělávali a v neposlední řadě též diskutovali nad závažnými společenskými či politickými tématy. Není tedy divu, že se toto zařízení stane trnem v oku představitelům státní moci a především katolické církve.
Zápletka vychází z reality 20. a 30. let minulého století, kdy čelilo mnoho kulturních zařízení (podobně jako zmíněná Jimmy's Hall) vytrvalému tlaku úředních i církevních autorit. Jejich snahou bylo získat nad těmito tančírnami co největší kontrolu. Po snímku The Wind That Shakes Barley z roku 2006 tedy otevírá režisér Ken Loach další kontroverzní téma moderní irské historie.
Těžko lze předpokládat, že se film u nás setká s nějakou výraznější vlnou zájmu (stačí se mrknout, co píší na ČSFD:-)), protože s hlavní postavou, která šíří levicové myšlenky na irském venkově, bude český divák sympatizovat jen s obtížemi. Irové si zkrátka neprošli stejnou historickou zkušeností, jako země střední a východní Evropy, nelze tedy očekávat, že se budou proti propagaci více či méně nebezpečných utopistických myšlenek z pozice hlavní postavy nějak výrazně vymezovat (nekorektně by se dalo říci, že je historická zkušenost dostatečně "nevyléčila"). V irských domácnostech tak můžete spatřit v poličce nad krbem bustu soudruha Lenina hned vedle plastiky keltského kříže a harfičky. Může nám to připadat šílené, ale je to tak.
Zcela jistě zazní ve filmu irská tradiční hudba, byť na ni v traileru přímo nenarazíme. Na oficiálních fotografiích rozeznávám některé známé muzikantské tváře. A nechybí mezi nimi mnou tolik obdivovaní belfastští flétnisté.

úterý 24. února 2015

Irský trad v našich zeměpisných šířkách tak trochu přežívající aneb Pár poznámek k úvodu únorové Revue

Čas od času se v Revue na stránkách Bernards.cz objevují postřehy a připomínky, které se týkají tuzemských kapel zaměřených na irskou tradiční hudbu. Václav Bernard, autor příspěvků a vůbec veškerého obsahu těchto stránek, sleduje domácí "irskou" scénu už dlouhodobě a jakožto pořadatel mnoha akcí (BSS, céilí, svatopatrickovské večery...), je vlastně též její součástí. O místních kapelách má za ty roky přece jenom přehled, takže odstavce, které tomuto tématu ve své Revue věnuje, mají co do obsahu svou váhu.
Hned v úvodu únorové Revue je Vaškem poukázáno na skutečnosti, kterou si snad uvědomuje většina lidí aktivních v této "branži" - irský trad u nás není kdovíjak populární, tudíž i kvalitnější kapely (= s interpretací jigů a reelů na dobré úrovni) mají problém naplnit menší kluby.
Po tom, co jsme s Dálachem na začátku února odehráli koncert ve Staré Pekárně, bych možná mohl sebevědomě napsat, že se mě (event. naší kapely) Vaškův text netýká. Přišlo si nás tam totiž poslechnout více než 50 lidí, což už nepovažuji za malou účast. Jenomže si tak trochu uvědomuji, jak je štěstěna vrtkavá. Koncertovat v klubu, kde počet posluchačů sotva převyšuje počet účinkujících, to může nastat opravdu snadno. I s takto slabě navštěvovanými koncerty mám svou zkušenost (na jednom z nich byl mimochodem i Vašek Bernard osobně:-))...
Ale popořadě. Poznatků, vztahujících se k domácí scéně irské tradiční hudby, uvedl autor Revue hned několik. Zde se zaměřím na ty, u nichž mám pocit, že bych se k nim měl z mnoha důvodů vyjádřit:

I dobře zahraný instrumentální set může nudit
Ano, pokud hudba z pódia osloví tanečníky a přitáhne je na parket, nemusí to nutně znamenat, že bude mít u laického posluchače úspěch. Precizně provedená ornamentace, frázování, vytváření melodických i rytmických variací, za to všechno se muzikant může často pochválit až doma v koupelně před zrcadlem, protože běžný posluchač tyto prvky v hudbě většinou ani nepostřehne. Chce se hlavně bavit. Záleží pak na interpretovi, jak se tohoto "úkolu" zhostí. Buď bude chrlit z pódia nacvičená gesta a úsměvy (barbíny s elektrickými houslemi a vybaveným hrudníkem mají v tomto nespornou výhodu), nebo se více ponoří do hudby a podá ji publiku tak, že bude jeho zapálenost pro hru naprosto uvěřitelná. Kontakt s publikem je samozřejmě důležitý. Součástí tohoto kontaktu by měl být i pomyslný signál vysílaný interpretem, který sděluje publiku, že je irský trad skvělý a dá se na něj pařit. Na pódiu se to bez pařby (kalby, řádění...) prostě neobejde.  
Další možností, jak domácímu obecenstvu přiblížit ostrovní repertoár, je střídání instrumentálních setů s písněmi. V rámci středoevropských podmínek se jedná nejspíš o nutnost, protože instrumentálky u nás nevydrží poslouchat skoro nikdo (možná jazzoví posluchači, ale pro ně může být irský trad zase příliš jednoduchý:)).

"Propracované" průvodní slovo není od věci
Z vystoupení irských muzikantů jsem si, stejně jako autor Revue, všiml, že delší průvodní slovo mezi sety opravdu neuškodí, spíš naopak. Irové mají v tomhle jednu nespornou výhodu - rádi vtipkují, neberou se tolik vážně, skoro bych tuto jejich vlastnost označil za součást irské "národní" povahy. Slovní shazování a utahování si z ostatních je u nich v hospodách vítanou kratochvílí, stejně tak se dovedou navzájem "častovat" i na pódiu. Ale není to pouze a jen o humoru. Podávají především adekvátní informace o tom, co hrají.
V našem středoevropském prostředí je, až na pár výjimek, "mluvená" součást vystoupení zatím na slabší či horší úrovni. U extrémních případů jsem si dokonce říkal, jestli by nebylo lepší, aby kapela na pódiu jen hrála a na uvádění se vykašlala úplně. Dodnes si pamatuji větu "Další jig se jmenuje Monagen [uvádím v podobě, v jaké to houslistka vyslovila], nevíme, co to je, ale asi to bude nějaké místo". Upřímně, nemyslím si, že by měl interpret irské trad. hudby umět vyjmenovat všech 32 hrabství na ostrově, ale není k zahození vědět, že Monaghan je jedno z nich a že se "gh" vyslovuje jako "h". Touto ukázkovou neznalostí se lze akorát ztrapnit a nezachrání to pak ani vyprávění historek z pobytu na letní škole v Miltown Malbay.
Dále bych jako posluchač na koncertě velmi ocenil, kdybych už nikdy nezaslechl "Teď vám zahrajeme takovou... Hospodskou". Až mi jednou kvůli stejně či podobně vyřčené hovadině vyletí půllitr z ruky a dopadne do míst, kde stojí osoba uvádějící tímto diletantským stylem kapelní repertoár, tak se bude asi taky jednat o "to pravé hospodské"...
Publikum, které irskou hudbu v drtivé většině nezná a písně v angličtině si nemůže jen tak z fleku přeložit na místě (o písních v irštině ani nemluvě), má zkrátka nárok vědět, o čem to všechno je.

Podmínky, podmínky, podmínky...
V posledním odstavci úvodní části Revue najdeme tento postřeh : "Na příkladu irských skupin je vidět, že kapela téměř na počátku své existence vyjíždí na zahraniční turné a tomu členové podřídí vše. U nás se něčeho podobného kapely asi bojí a nebo nejsou schopné navázat odpovídající kontakty." Myslím,  že jakkoliv je pro naše prostředí užitečné porovnávat, jak jsou na tom kapely v Irsku s prezentací vlastního repertoáru a s celkovou úrovní vystupování s tím, co předvádějí kapely v ČR, určitě nelze toto porovnání provést ve všem. Rozhodně ne v souvislosti s vystupováním v zahraničí.
Ostrovní kapela má už z principu daleko větší šanci protlačit se na pódia evropských festivalů než kapela z ČR, která musí nejprve přesvědčit zahraniční posluchače o tom, že není levnou českou náhražkou kvalitního irského interpreta (i tak už se mnoho kapel z tuzemské scény na pódiích festivalů v sousedních i vzdálenějších zemích objevilo, nuže, nejsme na tom až tak bídně:-)). Co se týče vystupování v rámci zahraničního turné, netřeba si nic nalhávat - ani největší hvězdy české world music (do této škatulky chtě nechtě spadá i ITM) na turné moc nevyjíždějí, mají zpravidla zacíleno jen na jeden konkrétní festival. Pokud by se někdy usmálo štěstí na českou kapelu hrající irský trad a vyrazila by za hranice na delší "šňůru", zcela jistě se tak nestane díky kontaktům, které byly získány v rámci ČR.
[Mimochodem, pokud bych měl na výše uvedený odstavec Revue reagovat trochu impulsivněji, tak by odpověď vypadala asi následovně: "Nikoliv, Vašku, české kapely se u nás něčeho podobného nebojí, akorát musí jednotliví členové ve všední dny chodit do práce. Nebo si mají vzít na tour dovolenou?" :-)]

Jak dál?
V posledním bodu tohoto příspěvku bych se rád zaměřil na jednu z možných příčin menšího zájmu o ITM v rámci naší malé Poblacht na Séice. Nejedná se zde tedy přímo o reakci na nějaký konkrétní postřeh únorové Revue. Nicméně i tam je zmíněno slovo, jemuž by bylo záhodno věnovat daleko více pozornosti - propagace.
Způsob, jakým se někteří organizátoři akcí u nás snaží nalákat posluchače, bývá, mírně řečeno, velmi tragický. Namísto toho, aby je s irskou hudbou blíže seznamoval, tak jim vnáší do hlav ještě větší zmatek a chaos. Zaměňování pojmů keltská a irská hudba se dá ještě mnohdy překousnout (když už to tam v letáku nebo na plakátu chtějí, tak budiž), označování ITM za dobovou hudbu už je ovšem daleko za hranicí zdravého uvažování. Stačí si v letním období pročíst plakáty zvoucí na různé hradní slavnosti aj., lze tam opravdu najít spoustu "klenotů". Týká se to i jiných akcí - k pozvánce na jeden hudební večer v Plzni jsem se poměrně nedávno dočetl, že tam zahrají nejlepší místní kapely hrající irskou hudbu, přitom jedna ze tří uvedených kapel hrála středověk a kolem irské hudby tedy neprojela ani na kole. K tomuto zjištění mi stačilo půl minuty vyhledávání na Googlu. Opravdu si pořadatelé této akce myslí, že jsou posluchači takoví pitomci a ochotně zhltnou každé slovo z plakátu?
Situaci často nepřispívají ani samotné kapely se svou sebepropagací. Značku "irská hudba" u nás používá mnoho interpretů, při bližším poslechu však lze v četných případech zjistit, že se jedná o vědomou či nevědomou blamáž. Přátelé z mého okolí mi občas líčí příhody typu "Viděl jsem na plakátě, že hrají irskou hudbu, tak jsem na to zašel. A na místě pak slyším jenom nějaký folk / bigbít, kde občas někdo zahudlá na flétnu, do toho se přidají housle..." Zkušenější posluchač (nemusí se jednat přímo o posluchače ITM) je schopen tento "fake" rozeznat, netuším ovšem, jak moc to zvládne naprostý laik. Nezbývá než doufat, že nebudou všichni interpreti používající zmíněnou značku naházeni většinovým posluchačstvem do jednoho pytle s nápisem "nudná upidlikaná irská muzika". Asi je potřeba, aby se i někdo ze zkušených hráčů občas ozval, když narazí na nějakou tu blamáž nebo na projev hudební fušeřiny vydávaný za irskou hudbu. Z blogu si ovšem irtrad verzi Hudebních masakrů dělat nechci. Zatím! 3:-)

úterý 17. února 2015

Gradam Ceoil se blíží

V neděli 22. 2. ve 22:30 našeho času odvysílá irská stanice TG4 pořad Gradam Ceoil, tedy udílení cen osobnostem spojeným s tradiční irskou hudbou. Poměrně trefně bývají tyto ceny označovány za "Oskary" v rámci žánru ITM.
Letos bude ocenění Gradam Ceoil udíleno v šesti kategoriích. Mile mě překvapila kategorie Gradam Comaoine TG4 (Special Contribution), v rámci níž putuje cena přímo k celé instituci - Irish Traditional Music Archive. Přínos tohoto archivu pro irskou tradiční hudbu je nezpochybnitelný. Velkou měrou k tomu přispěl i jeho (nyní odstupující) ředitel Nicholas Carolan, který ITMA po dlouhá léta vedl a velmi důstojně reprezentoval. Svou tvář mj. propůjčil pořadu Siar an Bóthar (je vysílán na stanici TG4, popř. na RTÉ v anglicky namluvené verzi Come West Along the Road), v němž z pozice moderátora poskytl k nahlédnutí mnoho archivních videozáznamů zachycujících projevy hudebního i tanečního folkloru Irska, samozřejmě s patřičným erudovaným komentářem.
Gradam Ceoil bude možné sledovat online na stránce http://www.tg4.tv/beo.html?l=ie.

Odkazy:
www.gradam.ie
www.itma.ie

neděle 7. prosince 2014

Kalamitááá!

Na pondělní cestu ze Vsetína do Brna asi jen tak nezapomenu. Světe, div se, budu na ni vzpomínat spíše v dobrém. Opět se sice prokázala všeobecná neschopnost molocha zvaného České dráhy, na druhou stranu mě ovšem příjemně překvapila skutečnost, že ani 6 hodin v nepojízdném vlaku není důvodem k blbé náladě. Být ale v jiné soupravě, uvíznuté někde uprostřed pole (bez elektřiny a možnosti vystoupit ven), zcela jistě bych psal něco úplně odlišného - po celé zemi docházelo k mnohém extrémnějším situacím (reportáže z jiných vlaků připomínají opravdu scénář katastrofického filmu). Seděl jsem v rychlíku, ve kterém stále fungovalo topení... Další jeho výhoda spočívala v tom, že zůstal stát na přerovském nádraží. Kdekdo si mohl vystoupit, projít se po na nástupišti, zakouřit si a pro rozptýlení se třeba sklouznout po čerstvě vzniklém ledu. Někteří odbíhali do nejbližšího supermarketu, aby nakoupili zásoby. Jiní to vzali rovnou do nejbližší pivnice se slovy "Ten vlak do rána nepojede, pudu se aspoň ožrat". Měli pravdu.
Přitom to všechno začalo tak nenápadně. Námraza o sobě sice dala vědět už na Vsetíně, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Radši jsem vyšel z domu dřív, abych nemusel spěchat na poslední chvíli a riskovat, že se někde na chodníku natáhnu. Vyplatilo se to.
V Hranicích na Moravě byla situace horší. Rychlík do Brna měl mít podle informační tabule 40 minut zpoždění. Vzhledem k tomu, že jsem měl v 18 hodin hrát na vánočních trzích u Vaňkovky, začala se ve mně probouzet nervozita. Stále jsem se uklidňoval dostatečně velkou časovou rezervou. Když ale číslo 40 přeskočilo rovnou na 80, bylo mi pomalu jasné, že nestíhám. Přehoupnutím na stovku bylo pak dokonáno. Po mém nástupu do zpožděného rychlíku jsem okamžitě vytáhl z kapsy mobil a zavolal kolegům z kapely. Můj první návrh byl, aby se začátek koncertu odehrál beze mne. Pak už jsem nasedl do zpožděného rychlíku.
Zanedlouho jsem dorazil do Přerova. Ještě nikdo tehdy asi netušil, že to bude konečná stanice. Po 20 minutách se vlak nerozjížděl, takže následovala další telefonická komunikace s kapelou. Bylo rozhodnuto koncert zrušit. Ani podmínky v Brně totiž koncertování nepřály - ledová kalamita zasáhla chod věcí prostě všude.
Následujících 5-6 hodin jsem trávil sledováním videí z TG4 (přiznám se - jsem stahující barbar, všechny hudební pořady prostě stahuji, abych je mohl sledovat, když jsem offline), poslechem hudby a občasným procházením po zmrzlém nástupišti. Průvodčí nás občas informovali o tom, že vlastně nikdo nic neví, co se bude dít.
Příroda je zkrátka mocná činitelka. Když se jí zachce, může způsobit kolaps dopravy, někde i vrátit život o pár staletí nazpět. Z přerovského nádraží se stalo hotové město duchů. Jediný náš rychlík do Brna byl "obydlen", všude jinde bylo pusto. Ze zbylých vlaků vystoupili cestující a zamířili rovnou do informačního centra. Ti odvážnější se vydali rovnou do města hledat nocleh. Z našeho vlaku také několik lidí odešlo, většina však zůstala raději v teple. Jak se později ukázalo, neměli jsme žádnou jistotu, na jak dlouho - podle zpráv z dispečinku by se prý v nepojízdném vlaku neměli nacházet žádní cestující. Museli bychom tím pádem opustit vlak a doufat, že se ještě nějak všichni vtěsnáme v informačním centru. Jedné z průvodčí však bylo naprosto jasné, jaké by nastaly reakce cestujících. Hned vzápětí nám proto sdělila, že jakmile se dovolá na dispečink, oznámí jim, že cestující odmítli vystoupit. Vida, šlo to i bez vzpoury a výtržností. :-D
Kolem jedenácté hodiny dorazila nadějná zpráva - autobusy náhradní dopravy už jsou na cestě. Zdaleka ještě nebylo vyhráno. Autobusy jezdily po jednom. Nikdo z řidičů vlastně ani nevěděl, kam má jet. Dozvěděli se to opravdu až za 5 minut dvanáct. Do jednoho z autobusů (byl tuším asi třetí v pořadí) se mi nějak podařilo vecpat. Následovala zdlouhavá jízda po namrzlé silnici, která naštěstí skončila až v cílové stanici Brno.  
Cesta ze Vsetína do Brna mi trvala rekordních 14 hodin. Osobně si myslím, že nemusela trvat tak dlouho. Stačilo, aby někdo zavčas zařídil a koordinoval náhradní autobusovou dopravu. Ta by samozřejmě, po vyhlášení kalamitního stavu, nemohla hnedtak vyjet, aspoň by byla by aspoň připravena. Podle předpovědi počasí bylo jasné, že se do zítřejšího rána nic nezmění. Jenomže ani po pěti hodinách, kdy byla většina vlaků nepojízdných, nikdo z ČD netušil, co dělat, jak postupovat. Nevědomost těch, kteří měli jednat, byla nejspíš tou pravou pohromou pro cestující. Těm, kteří mrznuli ve vlacích mimo stanici, pak opravdu nebylo co závidět...