neděle 29. ledna 2017

Return to Ommadawn – skutečný návrat k Ommadawnu, nebo jen pouhý závan nostalgie?

Když začátkem prosince minulého roku oznámil Mike Oldfield, že dokončuje nové album Return to Ommadawn, vlna nadšení mezi jeho fanoušky na sebe nenechala dlouho čekat.
Jak už název alba napovídá, Return to Ommadawn má být návratem k prvním albům ze 70. let, především k samotnému Ommadawnu. Netřeba zastírat, že bych zůstal stát stranou vlně nadšeného očekávání. Jeho alba ze 70. let považuji za úžasná, dosud nepřekonaná díla, pokaždé, když si je poslechnu, objevuji v nich něco nového. Ommadawn není výjimkou. Bohužel netrvalo dlouho a mé nadšení z možného návratu k těmto albům vystřídala značná nedůvěra. Zvláště po poslechu krátkého sestřihu z Return to Ommadawn, který zazněl v pořadu ‎Sean Allison‎a na BBC 2.
Úvodní tóny Return to Ommadawn začaly slibně. Jakmile však došlo na úryvek z finále první části, zapůsobilo to na mě jako studená sprcha. Až později jsem si přečetl v jenom z nedávných rozhovorů, že Oldfield nahrával všechny nástroje sám, bez přizvání hostů. V případě Tubular Bells tento přístup může fungovat, u Ommadawnu však rozhodně ne. O divokém bubnování jihoafrického souboru Jabula (tak, jak tomu bylo v originále, koneckonců i na albu Amarok) jsem si mohl nechat zdát, o nových vokálech Clodagh Simonds zrovnat tak – mistr použil její vokály z původního Ommadawnu, akorát je zde nahrál pozpátku. Od nového alba bych prostě očekával mnohé, jenom ne takovou lacinou recyklaci, která by se skoro dala považovat za hudební trolling. Finále první části graduje vůbec trochu nuceně, opět selhává v porovnání se starým dobrým Ommadawnem, kde postupná gradace se vší přirozeností dokázala v závěru Part I uvolnit obrovské kvantum energie, umocněné výkřiky Oldfieldovy elektické kytary (dodnes z toho zvuku mrazí). Ta sice v RtO nakonec rovněž zazní, společně s výrazným doprovodem akustické kytary, její melodická linka však postrádá hlubší nápad, spíše jen tak přešlapuje na místě.
Po poslechu úryvku na BBC 2 jsem byl tedy vůči novému albu mnohem skeptičtější. Setrval bych v tomto postoji i do dnešních dnů, nebýt nedávné příležitosti k audio ochutnávce druhé sklady RtO, Part II. Stojí totiž opravdu za poslech, i přesto, že je také původnímu Ommadawnu na míle vzdálená – depresivní či melancholické pasáže bychom zde hledali s velkými obtížemi, protože RtO je oproti svému předchůdci o poznání pozitivnější. Roztomilou, až dětinskou naivitou některých melodických motivů připomíná mnoho předešlých Oldfieldových počinů a není to vůbec na škodu. V závěrečné pasáži pak upoutá chytlavá melodie ne nepodobná galicijským muñeirám. Použití krátého úryvku z On Horseback je vtipnou perlou před finálním vrcholem Part II a hodnotu celé skladby rozhodně nesnižuje. Oproti recyklovaným vokálům Clodagh Simonds nenabývá posluchač dojmu, že se Oldfield snaží z původní stopy vytřískat co nejvíc nových motivů.
Druhou část RtO bych si s chutí poslechl znovu a na tu první raději zapomněl. Přečetl jsem si pochopitelně i reakce ostatních fanoušků na nové dílo. Setkal jsem se zajímavým názorem, že "název Return to Ommadawn udělá albu spíše medvědí službu" (od uživatele corwin78 na diskuzním fóru Tubular World). S tím nelze než souhlasit. O skutečný návrat k Ommadawnu se nejedná, možná jen o jeho zdánlivou iluzi. Není nutné připomínat, že fanoušky snad nejvíce obdivované album Amarok vzniklo kdysi právě z Oldfieldovy myšlenky navázat na Ommadawn. Při jeho nahrávání se koneckonců sešla i stejná sestava muzikantů, včetně zpěvačky Clodagh Simonds, bubenického souboru Jabula i dudáka Paddyho Moloneyho. Sice z toho nevznikl Ommadawn II, ale Oldfieldova snaha vydat se ještě alternativnější a (v dobrém slova smyslu) šílenější cestou v podobě Amaroku slavila úspěch právě u skalních fanoušků. Return to Ommadawn na zmíněná alba svou dokonalostí nenavazuje, pouze se za nimi ohlíží jako nostalgická vzpomínka. Ke špatnému hudebnímu počinu má daleko, k dokonalosti mu však také něco schází.

Obal Return to Ommadawn [zdroj: profil alba na Amazonu]

pondělí 9. ledna 2017

Fergal Scahill přináší každý den jeden tune

Leden bývá obdobím plnění či neplnění (neboli "zmírňování") novoročních předsevzetí. Ta mohou mít různou podobu, od "klasických", spojených hlavně s dodržováním francouzské diety germeanie [žerméně], až po ta velmi netradiční, originální, nápaditá. Irský houslista Fergal Scahill přišel s předsevzetím, jež bezpochyby spadá do druhé kategorie – každý den na svém facebookovém profilu uveřejní video, kde zahraje jeden tune. Celkově se tedy odběratelé (termín follower mi zatím k srdci nepřirostl) facebookové stránky Fergal Scahill Music nebo Youtube kanálu theirishfiddler mohou těšit na 365 videí s jigem, reelem, hornpipem aj. Pro aktivní hráče ITM je to skvělá inspirace pro rozšíření vlastního repertoáru. A pro Scahilla možná šance zapsat se mezi rekordmany... Nebo se už někdo o podobnou výzvu pokusil?


pátek 1. dubna 2016

Jaký byl Saint Patrick's marathon

Pamatuji si na dobu, kdy jsme s přáteli pořádali "svatopatrickovskou" oslavu v prostorném bytě v přízemí. Byla to tak trochu komorní akce. Se zelenou jsme to myslím moc nepřeháněli, Guinnessů jsme při tom taky moc nevypili (dodnes mi prostě Guinness v lahvi až tak moc nechutná a točený si dávám pouze v Irsku), velký guinnessácký klobouk taky nikomu nechyběl... Spíš jsme se snažili zpříjemnit si večer irskou hudbou a irským jídlem. Ochutnávka colcannonu, soda breadu za zvuků alb Lúnasy, Dave Sheridana a jiných interpretů, potom případná session, ke spokojenosti všech myslím bohatě stačila.

V průběhu let se podoba St. Patrick's Day, kterých jsem se účastnil, postupně měnila: akce na bytě vystřídaly neoficiální sessions v hospodě (domluvené a zorganizované, jak jinak, za pět minut dvanáct:-)), pak přišly na řadu oficiální sessions, později koncerty, popř. céilí - tancovačky, větší koncerty, festivaly atd... Pro někoho, kdo chtěl už od prvního ročníku na vysoké hrát v kapele s irským repertoárem, je tento vývoj skoro ideální, ale má samozřejmě i své stinné stránky - přes všechny možné odehráné akce (= kšefty) během týdne kolem 17. 3. nelze nepoznamenat, že atmoška dřívějších "komorních" Patricků měla své nenapodobitelné kouzlo, které s těmito neoficiálními akcemi vzalo taky za své. Ale tak to prostě chodí.

S kapelou jsme letos měli ve 3. březnovém týdnu napilno víc než kdy jindy. Jízda v zajetých kolejích se, oproti některým předchozím rokům, nekonala - pouze dva večery ve znamení St. Patrick's Day navázaly na předchozí ročníky. Nově jsme vystupovali ve výborné jihlavské restauraci a mé chuťové buňky mi napovídají, že na jejich skvělé pivo a speciality večerního menu budu vzpomínat ještě dlouho. K příjemnému zážitku přispěla i výborná, velmi ochotná obsluha. Naproti tomu mě pár dní nato nemile překvapila jistá restaurace v Brně, ve které jsme hrávali i v dřívějších letech. Došlo tam nedávno k výměně majitelů a netrvalo bohužel dlouho, abychom zjistili, že se jednalo o změnu k horšímu. Jeho nervózní pobízení kapely k tomu, aby se přemísťovala z jednoho konce hospody na druhý, k dobré atmosféře nepřidalo. Korunu tomu všemu nasadil v momentě, kdy poslal obsluhu za naší kapelou se vzkazem, že bychom měli okamžitě začít hrát, ve chvíli, kdy kytarista měnil prasklou strunu. Výměna struny trvala (a zpravidla trvá) pár minut. Pokud bychom hráli někde na pódiu, řešíme situaci písní ve stylu a capella. Ale v hospodě, při hraní u stolu a bez nazvučení je prostě nejjednodušším řešením počkat. Nového majiteli naštěstí tohle prudění pak omrzelo a zbytek večera trávil popíjením se svými kumpány u baru. Vlastně se nejednalo o jenom tak nějaké decentní popíjení, protože kolem desáté hodiny už byl solidně našrot a nebyl schopen ani artikulované řeči. Nuže, za ta léta hraní po hospodách jsem tyto situace, kdy majitel (popř. provozní) měl víc promile, než zákazníci, zažil vícekrát. A většinou to znamenalo začátek konce, nebo se přinejmenším jednalo o předzvěst brzké výměny majitelů. Nemyslím si prostě, že je to pro hospodu to pravé ořechové, ale to není moje starost. Mně bylo především víc než jasné, že už tam příští rok s kapelou hrát nebudeme.

V druhé polovině týdne jsme pak absolvovali šňůru koncertů po Polsku. Než se vyjadřovat zvlášť ke každému jednotlivému vystoupení, bude lepší asi stručně napsat, že to byl celkově pořádný záhul. Neustálé přejíždění z místa na místo (a to jsme skoro nevytáhli paty z Varšavy), přičemž každá trasa byla snad delší než 100 km, do toho spánkový deficit, který jsme trochu srovnali až v sobotu před posledním vystoupením... Mám nemalé podezření, že chtěli polští organizátoři této šňůry otestovat, co všechno vlastně vydržíme. V Polsku na nás ovšem čekalo také několik příjemných překvapení. Jedním z nich byla úroveň tanečních souborů, které se nebály tancování na živou hudbu a jistotu v krocích předvedly v hromadných a capellových choreografiích. Velmi mě potěšily také více než kladné reakce mnoha lidí (a především organizátorů) na naše vystoupení. V divadle Rampa se mi hrálo naprosto skvěle, takže jsem rád za to, že jsem nebyl sám takto pozitivně naladěný. V neposlední řadě pak potěšila značka piva, které bylo na čepu ve foyer. Me gustaba muchísimo!

V červnu si výlet do Polska zopakujeme. Nečeká nás tam šňůra, ale pouze jedno vystoupení. I tak budou určitě kvůli tomu probíhat intenzivní přípravy. Nuže, nakonec jsem rád, že je v dubnu těch koncertů o dost méně. Je zapotřebí trochu klidu k načerpání nových sil...

neděle 21. února 2016

Gradam Ceoil 2016 už dnes na TG4

Každoroční udílení cen Gradam Ceoil je pro irskou hudbu velkou událostí. Letos putuje hlavní cena do rukou houslisty, jehož jméno je spjato s legendární kapelou Bothy Band. Kevin Burke, rodák z Londýna, je v současnosti jedním z nejvýznamnějších irských houslistů hrajících ve Sligo stylu. Jeho hudební kariéra je nadmíru bohatá - stejně jako ostatní členové Bothy Bandu ani on nepověsil po rozpadu této superkapely hraní na hřebík a pokračoval v hudebním dobrodružství jako člen kapely Patrick Street, v duu s kytaristou a zpěvákem Mícheálem Ó Domhnaillem, či v mezinárodním projektu Celtic Fiddle Festival (nelze také opomíjet jeho koncerty, na kterých vystupoval jako sólový hráč)... Dalšími oceněnými jsou Órlaith McAuliffe (kategorie Ceoltóir Óg - Young Musician), Arty McGlynn (Gradam Saoil - Hall of Fame), vydavatelství Gael Linn (Gradam 1916) atd.

Dnes večer ve 22:30 našeho času bude možné sledovat Gradam Ceoil 2016 online na adrese http://www.tg4.ie/en/live/home. Následně se pořad objeví pravděpodobně v archivu TG4, kde jej bude možné ještě po několik týdnů zlédnout. Netřeba zdůrazňovat, že milovníci irské tradiční hudby by si tuto událost neměli nechat ujít!

neděle 27. září 2015

Hup! Nový pořad na TG4

Když během instrumentálního setu někdo z muzikantů zvolá "Hup!", je jasné, že se něco bude dít. Naváže se v setu další jig nebo reel, popř. to nabere obrátky jiným způsobem. Ono krátké a výstižné Hup! se stalo nově i názvem hudebního pořadu, který dnes startuje na irské stanici TG4. Během třinácti dílů budeme mít možnost nahlédnout do světa festivalů a letních škol v různých koutech Irska. Takže dnes večer v 23:00 našeho času na TG4! Hup!

čtvrtek 14. května 2015

Důvod, proč si zajít do kina, má jméno Jimmy's Hall

Filmů z irského prostředí není nikdy dost. Začátkem jara bylo možné si v některých našich kinech vychutnat úžasný animovaný skvost Píseň moře, který velmi originálním způsobem zpracoval starou irskou legendu o tulení víle. Kdo na něj tehdy do kina zavítal, byl odměněn krásným uměleckým žážitkem.
Všechny irofilní jedince proto určitě potěší zpráva, že Písní moře letošní úroda ostrovních filmů nekončí. Začátkem května totiž dorazil na promítací plátna kin další snímek odehrávající se v Irsku. Je sice z úplně jiného soudku než předchozí "animák", ale určitě bude stát za zhlédnutí.
Jimmy's Hall (v čes. překladu Jimmyho tančírna) se odehrává především v období formování irského svobodného státu. Jak už napovídá název filmu, v centru jeho dění bude taneční hala, kterou otevřel Jimmy Gralton, svobodomyslný aktivista v hrabství Leitrim. V hale se scházeli lidé při hudbě, tanci, zkrátka při zábavě, stala se však také místem, kde se mnozí vzdělávali a v neposlední řadě též diskutovali nad závažnými společenskými či politickými tématy. Není tedy divu, že se toto zařízení stane trnem v oku představitelům státní moci a především katolické církve.
Zápletka vychází z reality 20. a 30. let minulého století, kdy čelilo mnoho kulturních zařízení (podobně jako zmíněná Jimmy's Hall) vytrvalému tlaku úředních i církevních autorit. Jejich snahou bylo získat nad těmito tančírnami co největší kontrolu. Po snímku The Wind That Shakes Barley z roku 2006 tedy otevírá režisér Ken Loach další kontroverzní téma moderní irské historie.
Těžko lze předpokládat, že se film u nás setká s nějakou výraznější vlnou zájmu (stačí se mrknout, co píší na ČSFD:-)), protože s hlavní postavou, která šíří levicové myšlenky na irském venkově, bude český divák sympatizovat jen s obtížemi. Irové si zkrátka neprošli stejnou historickou zkušeností, jako země střední a východní Evropy, nelze tedy očekávat, že se budou proti propagaci více či méně nebezpečných utopistických myšlenek z pozice hlavní postavy nějak výrazně vymezovat (nekorektně by se dalo říci, že je historická zkušenost dostatečně "nevyléčila"). V irských domácnostech tak můžete spatřit v poličce nad krbem bustu soudruha Lenina hned vedle plastiky keltského kříže a harfičky. Může nám to připadat šílené, ale je to tak.
Zcela jistě zazní ve filmu irská tradiční hudba, byť na ni v traileru přímo nenarazíme. Na oficiálních fotografiích rozeznávám některé známé muzikantské tváře. A nechybí mezi nimi mnou tolik obdivovaní belfastští flétnisté.

úterý 24. února 2015

Irský trad v našich zeměpisných šířkách tak trochu přežívající aneb Pár poznámek k úvodu únorové Revue

Čas od času se v Revue na stránkách Bernards.cz objevují postřehy a připomínky, které se týkají tuzemských kapel zaměřených na irskou tradiční hudbu. Václav Bernard, autor příspěvků a vůbec veškerého obsahu těchto stránek, sleduje domácí "irskou" scénu už dlouhodobě a jakožto pořadatel mnoha akcí (BSS, céilí, svatopatrickovské večery...), je vlastně též její součástí. O místních kapelách má za ty roky přece jenom přehled, takže odstavce, které tomuto tématu ve své Revue věnuje, mají co do obsahu svou váhu.
Hned v úvodu únorové Revue je Vaškem poukázáno na skutečnosti, kterou si snad uvědomuje většina lidí aktivních v této "branži" - irský trad u nás není kdovíjak populární, tudíž i kvalitnější kapely (= s interpretací jigů a reelů na dobré úrovni) mají problém naplnit menší kluby.
Po tom, co jsme s Dálachem na začátku února odehráli koncert ve Staré Pekárně, bych možná mohl sebevědomě napsat, že se mě (event. naší kapely) Vaškův text netýká. Přišlo si nás tam totiž poslechnout více než 50 lidí, což už nepovažuji za malou účast. Jenomže si tak trochu uvědomuji, jak je štěstěna vrtkavá. Koncertovat v klubu, kde počet posluchačů sotva převyšuje počet účinkujících, to může nastat opravdu snadno. I s takto slabě navštěvovanými koncerty mám svou zkušenost (na jednom z nich byl mimochodem i Vašek Bernard osobně:-))...
Ale popořadě. Poznatků, vztahujících se k domácí scéně irské tradiční hudby, uvedl autor Revue hned několik. Zde se zaměřím na ty, u nichž mám pocit, že bych se k nim měl z mnoha důvodů vyjádřit:

I dobře zahraný instrumentální set může nudit
Ano, pokud hudba z pódia osloví tanečníky a přitáhne je na parket, nemusí to nutně znamenat, že bude mít u laického posluchače úspěch. Precizně provedená ornamentace, frázování, vytváření melodických i rytmických variací, za to všechno se muzikant může často pochválit až doma v koupelně před zrcadlem, protože běžný posluchač tyto prvky v hudbě většinou ani nepostřehne. Chce se hlavně bavit. Záleží pak na interpretovi, jak se tohoto "úkolu" zhostí. Buď bude chrlit z pódia nacvičená gesta a úsměvy (barbíny s elektrickými houslemi a vybaveným hrudníkem mají v tomto nespornou výhodu), nebo se více ponoří do hudby a podá ji publiku tak, že bude jeho zapálenost pro hru naprosto uvěřitelná. Kontakt s publikem je samozřejmě důležitý. Součástí tohoto kontaktu by měl být i pomyslný signál vysílaný interpretem, který sděluje publiku, že je irský trad skvělý a dá se na něj pařit. Na pódiu se to bez pařby (kalby, řádění...) prostě neobejde.  
Další možností, jak domácímu obecenstvu přiblížit ostrovní repertoár, je střídání instrumentálních setů s písněmi. V rámci středoevropských podmínek se jedná nejspíš o nutnost, protože instrumentálky u nás nevydrží poslouchat skoro nikdo (možná jazzoví posluchači, ale pro ně může být irský trad zase příliš jednoduchý:)).

"Propracované" průvodní slovo není od věci
Z vystoupení irských muzikantů jsem si, stejně jako autor Revue, všiml, že delší průvodní slovo mezi sety opravdu neuškodí, spíš naopak. Irové mají v tomhle jednu nespornou výhodu - rádi vtipkují, neberou se tolik vážně, skoro bych tuto jejich vlastnost označil za součást irské "národní" povahy. Slovní shazování a utahování si z ostatních je u nich v hospodách vítanou kratochvílí, stejně tak se dovedou navzájem "častovat" i na pódiu. Ale není to pouze a jen o humoru. Podávají především adekvátní informace o tom, co hrají.
V našem středoevropském prostředí je, až na pár výjimek, "mluvená" součást vystoupení zatím na slabší či horší úrovni. U extrémních případů jsem si dokonce říkal, jestli by nebylo lepší, aby kapela na pódiu jen hrála a na uvádění se vykašlala úplně. Dodnes si pamatuji větu "Další jig se jmenuje Monagen [uvádím v podobě, v jaké to houslistka vyslovila], nevíme, co to je, ale asi to bude nějaké místo". Upřímně, nemyslím si, že by měl interpret irské trad. hudby umět vyjmenovat všech 32 hrabství na ostrově, ale není k zahození vědět, že Monaghan je jedno z nich a že se "gh" vyslovuje jako "h". Touto ukázkovou neznalostí se lze akorát ztrapnit a nezachrání to pak ani vyprávění historek z pobytu na letní škole v Miltown Malbay.
Dále bych jako posluchač na koncertě velmi ocenil, kdybych už nikdy nezaslechl "Teď vám zahrajeme takovou... Hospodskou". Až mi jednou kvůli stejně či podobně vyřčené hovadině vyletí půllitr z ruky a dopadne do míst, kde stojí osoba uvádějící tímto diletantským stylem kapelní repertoár, tak se bude asi taky jednat o "to pravé hospodské"...
Publikum, které irskou hudbu v drtivé většině nezná a písně v angličtině si nemůže jen tak z fleku přeložit na místě (o písních v irštině ani nemluvě), má zkrátka nárok vědět, o čem to všechno je.

Podmínky, podmínky, podmínky...
V posledním odstavci úvodní části Revue najdeme tento postřeh : "Na příkladu irských skupin je vidět, že kapela téměř na počátku své existence vyjíždí na zahraniční turné a tomu členové podřídí vše. U nás se něčeho podobného kapely asi bojí a nebo nejsou schopné navázat odpovídající kontakty." Myslím,  že jakkoliv je pro naše prostředí užitečné porovnávat, jak jsou na tom kapely v Irsku s prezentací vlastního repertoáru a s celkovou úrovní vystupování s tím, co předvádějí kapely v ČR, určitě nelze toto porovnání provést ve všem. Rozhodně ne v souvislosti s vystupováním v zahraničí.
Ostrovní kapela má už z principu daleko větší šanci protlačit se na pódia evropských festivalů než kapela z ČR, která musí nejprve přesvědčit zahraniční posluchače o tom, že není levnou českou náhražkou kvalitního irského interpreta (i tak už se mnoho kapel z tuzemské scény na pódiích festivalů v sousedních i vzdálenějších zemích objevilo, nuže, nejsme na tom až tak bídně:-)). Co se týče vystupování v rámci zahraničního turné, netřeba si nic nalhávat - ani největší hvězdy české world music (do této škatulky chtě nechtě spadá i ITM) na turné moc nevyjíždějí, mají zpravidla zacíleno jen na jeden konkrétní festival. Pokud by se někdy usmálo štěstí na českou kapelu hrající irský trad a vyrazila by za hranice na delší "šňůru", zcela jistě se tak nestane díky kontaktům, které byly získány v rámci ČR.
[Mimochodem, pokud bych měl na výše uvedený odstavec Revue reagovat trochu impulsivněji, tak by odpověď vypadala asi následovně: "Nikoliv, Vašku, české kapely se u nás něčeho podobného nebojí, akorát musí jednotliví členové ve všední dny chodit do práce. Nebo si mají vzít na tour dovolenou?" :-)]

Jak dál?
V posledním bodu tohoto příspěvku bych se rád zaměřil na jednu z možných příčin menšího zájmu o ITM v rámci naší malé Poblacht na Séice. Nejedná se zde tedy přímo o reakci na nějaký konkrétní postřeh únorové Revue. Nicméně i tam je zmíněno slovo, jemuž by bylo záhodno věnovat daleko více pozornosti - propagace.
Způsob, jakým se někteří organizátoři akcí u nás snaží nalákat posluchače, bývá, mírně řečeno, velmi tragický. Namísto toho, aby je s irskou hudbou blíže seznamoval, tak jim vnáší do hlav ještě větší zmatek a chaos. Zaměňování pojmů keltská a irská hudba se dá ještě mnohdy překousnout (když už to tam v letáku nebo na plakátu chtějí, tak budiž), označování ITM za dobovou hudbu už je ovšem daleko za hranicí zdravého uvažování. Stačí si v letním období pročíst plakáty zvoucí na různé hradní slavnosti aj., lze tam opravdu najít spoustu "klenotů". Týká se to i jiných akcí - k pozvánce na jeden hudební večer v Plzni jsem se poměrně nedávno dočetl, že tam zahrají nejlepší místní kapely hrající irskou hudbu, přitom jedna ze tří uvedených kapel hrála středověk a kolem irské hudby tedy neprojela ani na kole. K tomuto zjištění mi stačilo půl minuty vyhledávání na Googlu. Opravdu si pořadatelé této akce myslí, že jsou posluchači takoví pitomci a ochotně zhltnou každé slovo z plakátu?
Situaci často nepřispívají ani samotné kapely se svou sebepropagací. Značku "irská hudba" u nás používá mnoho interpretů, při bližším poslechu však lze v četných případech zjistit, že se jedná o vědomou či nevědomou blamáž. Přátelé z mého okolí mi občas líčí příhody typu "Viděl jsem na plakátě, že hrají irskou hudbu, tak jsem na to zašel. A na místě pak slyším jenom nějaký folk / bigbít, kde občas někdo zahudlá na flétnu, do toho se přidají housle..." Zkušenější posluchač (nemusí se jednat přímo o posluchače ITM) je schopen tento "fake" rozeznat, netuším ovšem, jak moc to zvládne naprostý laik. Nezbývá než doufat, že nebudou všichni interpreti používající zmíněnou značku naházeni většinovým posluchačstvem do jednoho pytle s nápisem "nudná upidlikaná irská muzika". Asi je potřeba, aby se i někdo ze zkušených hráčů občas ozval, když narazí na nějakou tu blamáž nebo na projev hudební fušeřiny vydávaný za irskou hudbu. Z blogu si ovšem irtrad verzi Hudebních masakrů dělat nechci. Zatím! 3:-)